02 Tajné pomníky

čte: autor |

Špajz

Moje ségra jeden čas bydlela v domě, kde přímo ve vchodě byla vietnamská večerka. Když jim v kuchyni něco došlo, vždycky říkali: „Tak já pro to skočím do špajzu.“ Měli tím na mysli večerku dole. Prostě velmi vybavená špajzka s takřka nepřetržitým provozem, kam chodili v pantoflích, teplákách a bez bundy.

Přímo u baráku, kde bydlím, sice nemáme večerku, ale máme tam lékárnu. Nějaké ty základní drogy tam mají vždy a pan majitel se snaží mít od všeho, nebo spíš na všechno, alespoň něco. Pokud chceš něco, co nemají, tak to objednají a druhý den ráno si to můžeš vyzvednout. Vzhledem k tomu, jak to mám blízko, mi jejich skladové zásoby vrásky nedělají. Prostě jdu s odpadkama, objednám a pro objednané drogy se tam zastavím druhý den ráno cestou do práce.

Jednou se mě lékárnice zeptala: „Proč to tak děláte? Vždyť si to můžete objednat u nás na e-shopu a pak jen vyzvednout. Ušetříte si cestu.“

„No jo, vlastně, proč ne,“ odpověděl jsem. Osobní odběr zdarma a z již tak pohodlného krámku s drogami se stala ještě pohodlnější věc. Když jsem osobně odebíral zásilku, e-shop jsem lékárnici pochválil.

„Řekl jsem, že jsem o něm vůbec nevěděl a od té doby nenakupuju drogy jinak.“

Jednou jsem se lékárnice zeptal: „Vydělává vám ten e-shop, nebo živoří?“

„No, vydělá tak na sebe a něco málo i pro nás, ale vlastně spíš živoří,“ odpověděla lékárnice. „Víte proč? Protože o něm nikdo neví.“

„Co takhle nějakej letáček, nebo ceduli do výlohy? To, že si objednám online a vyzvednu, když jdu okolo, je prostě super. To budou dělat všichni sousedi ze sídliště.“

Asi za 14 dní jdu zase okolo a vidím obrovskou samolepku přes celou výlohu lékárny s internetovou adresou a že osobní odběr je zdarma. Jestli to e-shopu pomohlo, netuším, ale já svou hybnou silou zdobím svůj kousek Strašnic.

Debilní díra a dvě PETky

Život na sídlišti a potíže s parkováním je něco jako ti dva týpci z filmu „Blbý a blbější“. Jeden bez druhého ani ránu. Akorát to není tak vtipné. Zato ta zoufalost tu zůstává. Slyšel jsem dokonce, že takové Zahradní Město je na tom tak, že řidiči nezatahují ruční brzdy a parkují, kde se dá. Teda spíš kde se nedá. Pokud chce vyjet ten, kdo je zablokovaný, blokující auto prostě odstrčí. Obyvatelé sídlišť si tak nějak zvyknou parkovat, oblíbí si ten svůj flek a na každé nové auto koukají s despektem a jako na konkurenci.

Vždycky, když jsem se já snažil zaparkovat na svém oblíbeném místě, vzal jsem kolem debilní díru. Až jednou. Vidím nějaké chlapíky, jak asfaltují chodník vedle. Popadl jsem z lednice dvě petky s pivem a běžím za nima.

„Hej chlapi, kdybyste mi trochu kydli i sem do tý díry, prosím…“ No a jako kouzlem z dílny kouzelníka Čáryfuka, díra zmizela. Od té doby, když se podívám na parkoviště, vidím zalátanou díru a na chlapíky si vzpomenu.

Plechový mravenci

Snad každý zná plechové mravence v pražské ZOO. Tak ty prosím dělal můj strejda a je to zase jeho pomník. U nás v rodině se traduje taková historka, že se je snažila teta adoptovat. No prostě tak, jak se adoptují živá zvířata v ZOO. Myslím, že to nevyšlo, nebo je to jen takový rodinný joke, ale to už je jen navíc.

Vejtřaska

Pokud patříte k těm mladším, možná nevíte, že Praga bývala automobilka a vyráběla náklaďák, který nesl typové označení V3S. Protože to byl kostitřas, dostal výstižnější lidové označení Vejtřaska. Tento náklaďák hodně používala československá armáda, nebo jsem ho často vídával v oranžové barvě v držení silničářů. Můj děda pracoval s kolegou na směny u pásu v této fabrice a tuším, že montoval podvozky. Znamená to, že na každé druhé vejtřasce nechal můj děda svůj pomník v podobě nějaké práce.

Tajné pomníky

Lékárna i přes mou super radu jednoho dne zavře. Protože záplata je jen lepší díra, tak se znovu vymele, plechové mravence vezme rez a vejtřasky si už asi rez vzal. Zní to skoro, jakoby to nemělo vůbec cenu. Zní to vlastně úplně stejně jako hláška našeho učitele makroekonomie docenta Vlčka, který jednou pronesl, že rubáš nemá kapsy… Nemyslím tedy toho ministra Ho Ho Ho. Sečteno a podtrženo, cenu nemá v podstatě nic. Vše je pomíjivé a jednou prostě nebude. To je ale blbost, co? To, že nic netrvá věčně, přece vůbec nesouvisí s tím, že se z existence našich tajných pomníků nemůžeme těšit, když ještě existujeme. Myslím nás i ty naše tajné pomníky.