čte: autor |
„Ano. To, co je jasné z názvu knihy, postihlo mě. Není to nic, o čem bych musel dlouze psát. Vždyť to stejně jako mě potkalo více než polovinu dnešní populace. Prošel jsem si vším – deprese, euforie a asi rok mimo střízlivý stav. ‚Rozvedený vloguje‘ není o pláči nad rozlitým mlíkem. Spíš naopak. Je to možná jiskřivým zábleskem světla v tunelu pro ty, kterým se to stalo právě teď.
To, co se stalo, totiž spustilo proud podivných historek, které se mi začaly dít. Abych je nezapomněl, začal jsem si je zapisovat. Abych se v tom vyznal, začal jsem je komentovat, a najednou koukám, že píšu. Všechno to do sebe začalo tak nějak zapadat.
Už na základce zachraňoval moji známku z češtiny sloh. Bakalářka byla jednou tak dlouhá než minimum a diplomka dokonce třikrát. A když jsem u té diplomky, nemůžu nezavzpomínat na státnice, kdy první pokus nedopadl úplně nejlíp…
Začala losovačka otázek, kde jsem si musel dvě otázky vytáhnout z klobouku. Něco ve stylu: „Fuj, třináctku tu nechci.“ Ze čtyřiceti otázek jsem fakt nechtěl dostat tři. Říkal jsem si, že bych to sice dal, ale tyhle fakt nechci. No a jedna z nich mi skočila do mé šťastné ruky. Sedl jsem si na potítko a začal se potit. Nejdříve jsem začal tou, která mi přišla lepší. Něco jsem si tam napsal, ale věděl jsem, že to asi stačit nebude a že bude muset komise trochu pomáhat. „No táááák, mozku, hledej, teď přestává prdel!“ Sáhl jsem po té otázce, co jsem nechtěl, ale prostě nic. Prááázdno, práááázdníčko… Mozek asi odešel na cigáro a nechal mě tam tvrdnout. No, napsal jsem tam pár ještě horších blbostí než k té první a šlo se na steč.
V komisi seděl profesor, nejuznávanější odborník v oboru v republice. Ve škole měl tenhle chlapík pověst něco jako Jekyll a Hyde. Dále docentka, kterou jsem viděl poprvé, a která spolu s profesorem napsala kolem čtyřiceti odborných titulů. Jako poslední v komisi seděl doktor. Doktor je, mladší než já a měl nás na sémiotiku. Doktor je pokérovanej tak, že vedle něj Vladimír Franz vypadá jak novorozeně. Kromě toho je taky hrozně chlupatej. Prostě jak herec z italských pornofilmů z osmdesátých let. Z hodin jsem ho ale vždycky měl rád a dalo se s ním mluvit. Ten se se mnou taky bavil nejvíc a fakt se snažil. Skoro se dá říct, že se snažil víc než já. Mozek se z cigára stále nevracel, ale doktor mi házel jeden záchranej kruh za druhým. Bohužel se vždy trefil do hlavy a já jsem se ještě víc napil. Ke konci jsem vlastně už ani neposlouchal, co říká, a jen koukal na ty jeho chlupy. Chlupy mu lezly z košile každým koncem a každou dírou na knoflík ven. To mě hypnotizovalo a víc si nepamatuju. Pak už jen: „Mě to stačí, počkejte venku.“ No, výsledek je teda jasný. Když jsem jel domů tramvají, mozek se línou chůzí dopotácel zpátky z kuř-pauzy a ptal se: „Co je novýho?“ Vybral si emaily, zjistil, že má asi 100 000 zmeškanejch hovorů od Ondry a okamžitě poznal záchranné kruhy, které doktor házel. A hned věděl, co by s nimi dělal.
Já se dost nerad chlubím svými faily a stále to nedokážu brát tak úplně s humorem. Zde jsem udělal výjimku, protože jsem skutečně nepřeháněl. Shoda tolika špatných okolností, to prostě stojí za úvahu. A ač nějaká znamení a energie beru s rezervou myslím, že tentokrát jsem to prostě udělat neměl. Říká se, že se nikdy nezavřou žádné dveře, aby se neotevřely jiné. Jen to třeba není otázkou dvou měsíců, než ty otevřené objevím. Jedny dveře se ale otevřely už teď. Znamenají debordelizaci mého života, trochu času navíc v roli studenta, ale hlavně se mi začaly dít tyto divné historky. A já je začal zapisovat. Na začátku jsem napsal, že mě psát prostě baví. Teď jsem si ale dovolil začít psát něco, co je opravdu jen moje. Jestli mi to půjde, budu dělat třeba copywritera a budu psát články typu ‚5 věcí, které musíte vědět, než si utřete prdel‘. Ba ne, k tomu bych se nesnížil a to by mě asi nebavilo. Myslím tedy ty články typu ‚5 věcí…‘. Je to ale rozhodně nový pohled na věc a spolu s historkami i nové zážitky. No nestálo to teda za to?“