čte: autor |
Když se vám poštěstí ta nehoda, že se narodíte jako štír, a najdete zalíbení ve štírce, buď se navzájem zničíte jak ve Válce Roseových, nebo to bude připomínat porno verzi Pomády. My jsme se sice snažili o tu druhou možnost, ale nějak nám pořád vycházeli ti Roseovi. Hádky, rozchody, další šance a usmiřování.
Štír ví přesně, kam kousnout, aby to co nejvíc bolelo. Časem jsme oba zjistili, kde má ten druhej odhalený koule, a jak do nich kopnout tak, aby mu vylezly ušima ven. Ale na to jsme neměli čas ani náladu – ani jeden z nás nechtěl strávit roky u psychouše. Bylo jasné, že když jeden odpálí atomovku, druhý ji vrátí. To je sice romantický asi jako studená válka, ale bohužel to tak fungovalo.
Se Štírkou jsme se sbližovali víc a víc, ale každé rande připomínalo spíš ring než romantiku. Bouřlivé hádky byly na denním pořádku, a i když jsem věděl, že to směřuje k dalšímu kolu dramat, stejně jsem do toho pořád šel znovu a znovu. Tenhle vztah byl jako sledování katastrofických filmů. Víte, že to skončí pořádným průserem, ale stejně nemůžete odtrhnout oči. A jo, přiznávám, byl jsem na tom závislej. I když jsem byl kolikrát vytočenej doběla, jakmile zakoulela očima, zamávala vlasama a kozama, měla mě zase v pasti. A ona to moc dobře věděla. Potřebovala hádku jako vzduch, aby si měla na kom vylít vztek. A já věděl, že když jí to dám, budu jí mít v pasti zase já. To mělo ale takovej efekt, že jsem se časem proměnil v ustrašeného králíčka, kterej jen čekal, jestli náhodou nepřijde vzácná odměna v podobě jejího slastného výkřiku: „Ty jsi můj kovboj.“
Štírka byla taky mistr žárlivosti. Jednou, jsme byli na skleničce v restauraci na Staromáku. Měl jsem ve výhledu holku, která měla tak špičatý uši, že vypadala jak nějaká elfka. Navíc byla očividně cizinka, protože jedla tak, že brala knedlíky do ruky a nejdřív si je lžící polejvala gulášem a ukusovala je. Když zjistila, že tak se to asi nejí, ten guláš knedlíkama dipovala jak načosky. Na Elfku jsem musel dost čumět, protože si toho Štírka všimla a měl jsem to nekecám, dva měsíce na talíři, místo toho guláše.
Na podzim se Štírka dostala do totální psycho-krize. I když jsem držel jak boxovací pytel, tohle přehnala a já se začal bránit nějakou její kritikou. Vykopla mě. Řekl jsem jí, že jestli mě nechá odejít, už se neuvidíme. Jen tak seděla na gauči, blbě čuměla a hulila u toho Iqosku. Obouvám si boty a ta pizda si zapnula televizi. Ještě ve výtahu jsem Štírku v telefonu zablokoval aby se mi už do života znovu nevkradla.
Slávek Janoušek v jedné ze svých poetických písní zpívá, že náš dům je plný různých zvuků. To samé musím konstatovat i já o tom našem. Starou tichou paní nademnou před rokem nahradil její syn a jeho dvě dcery. Hluk z pračky, neustále padající hračky i medvěd, který jezdí na motorce v kolečku pro křečka – teda podle zvuků které se ozývají.
Uplynul asi měsíc od naší finální hádky se Štírkou, kde už žádné usmiřování neproběhlo. Končilo mi fňukací období a souseda jsem potkal. Kecáme, co je novýho, a tak mu říkám, že jsem měl teď smutné období. „Vlastně ani nevím, jestli jsi jí viděl…“ říkám. Soused okamžitě kontroval: „Neviděl, ale slyšel…“ Bylo mi sice jasné, že naše setkání jsou pro sousedy jako nedobrovolné sledování telenovely, při kterém vám někdo zablokuje hlavu a roztáhne oční víčka tak, aby nebylo úniku, ale i tak jsem se trochu masochisticky zeptal: „Tos nás slyšel se hádat nebo píchat?“ „Oboje a ve dvou minutách, kovboji,“ řekl vyčítavě soused. „Já jsem si hned myslel, že ta holka je magor.“ Dodal a pokýval hlavou.
Uplynul další týden. Sedím doma a koukám na film. Od souseda najednou slyším šílenou hádku. Pak asi minutu ticho. Následovaly kopulační zvuky a po chvilce výkřik: „Ty jsi můj kovboj!“ – Okamžitě jsem poznal Štírčin podpis při orgasmu. Nebylo sebemenších pochyb. Znám to až moc dobře. A přesně proto to zaječela. Ne kvůli němu, ale kvůli mně. Ta čůza si nabalila mýho souseda jen proto, aby mi to hodila zpátky přes zeď.
Sám jsem ale Štír. A ten se jen tak nedá. Věděl jsem, kdy se Štírky sousedka vrací domů z práce, protože jsme jí párkrát potkali. Vydal jsem se proto stepovat před jejich barák… A už je tady… Sousedka na mě koukala s mírným podezřením… „Jdete za Štírkou?“ zeptala se. „No vlastně jdu spíš za tebou, kotě…“ vypadlo ze mě.
Takže se toho vlastně moc nezměnilo. Jen teď jsme do toho zapojili i původní diváky. Nebo teda spíš posluchače. Ona křičí „Ty jsi můj kovboj“ a já jí nechávám zaslechnout jiné decibely, zase u zdi jejího obejváku. Štíři se totiž pomstí… vždycky.