33 Jeden vtip a jedna pohádka

čte: autor |

Už je to skoro rok, co jsem byl s Alžbětou na vodě. Je zase léto a zase solidní parno. Alžběta už je taky skoro rok pryč. A jako každý rok, izolační schopnosti našeho paneláčku jsou velmi podobné izolačním schopnostem lepenkové krabice. Ani větrák, ani průvan v noci nepomáhají. V bytě je teplo jako v sauně pro gaye.

Ve skříni mám dvě hamaky z AliExpressu, ale nikdy jsem nepoužil ani jednu z nich. Jedna má i moskytiéru, takže se do ní člověk zapne jako do stanu nebo do takového tunelu a žádnej komár neotravuje a žádnej škvor nemá sebemenší šanci vlézt spáči do ucha. V té skříni, vedle těch hamak byla taky zavřená myšlenka, že je někdy vytáhnu ven a něco si v nich třeba přečtu. A pak přišla jiná myšlenka. Mohl bych v jedné z nich přespat v lese. Pochlubil jsem se tou myšlenkou Štírce. To aby hned viděla, co má za chlapáka. Chlapák, kterej se přírody nebojí, to jsem já…

Nepojedu ale přece naslepo. Začal jsem nakoukávat videa jak na to, jak se to váže ke stromu, co s sebou a bez čeho se neobejdeš, co si musíš nutně koupit a jestli to nějakej zákon nezakazuje… – Nezakazuje. Teda kromě zákonu sebezáchovy. A taky bylo třeba najít místo, kam vyrazím. Volba padla na Jarov. Je to staré keltské sídliště. Na netu jsem si našel skvělý místo na přespání. Vyhlídka nad řekou. Cítil jsem se pevný v kramflecích, protože v té oblasti měl kdysi děda chatu. Mé jistotě už jen dodal fakt, že na Zbraslav je to co by tabletem dohodil a Zbraslav je už Praha.

Přiblížila se pátá hodina, pak šestá a mě se nějak přestalo chtít. Zahvízdal mi telefon, kde byla zpráva od Štírky: „Tak co? Kdy konečně vyrážíš?“ Takže kurva, co jsem měl dělat? Naházel jsem do batohu všechny potřebné i nepotřebné krámy a vyrazil na vršovický nádraží. Chytnul motorák a cestou zavzpomínal na to, jak jsme jím jezdili jako děti na chatu. Jak to bylo romantické. Úplně jsem cítil smrad z těch vínových koženkových sedaček. Pamatuju si, jak jezdily ty patrový vagóny plný trempů tímto Posázavským pacifikem. Probleskne mi hlavou, jak měl jeden tremp tele. „Jo! To budu taky potřebovat,“ problesklo mi hlavou. Nepamatuju si ale, jak strašnej kravál ten motorák dělal, jak to házelo a jaký tam bylo vedro. To je ta selektivní paměť.

Plný nostalgie jsem vystoupil na zastávce Dolní Břežany – Jarov. Jenže to už bylo asi půl devátý a začalo se šeřit. No nic, vylezu na tu vyhlídku. Vyhlídka je ale, kdo by to byl čekal, nahoře. A nahoře, v tomhle případě znamená na skále. Proč jsem si teda bral sandály, to nepochopím. Taky jsem si vzpomněl na dědu. Když jsme tudy spolu šli před 30 lety, mluvil o vyhřívajících se zmijích na kamenech. Raději jsem sebral ze země klacek a začal s ním před sebou jen tak pro jistotu ťukat. Z úzké cestičky nešlo nikam uhnout. Byl to docela krutej vejšlap. Koukám po stromech, kde by se dala hamaka uvázat, ale nic. Samý malý a pokroucený stromečky, navíc tak blbě ve svahu. Konečně vyhlídka. Rozhlížím se na ní po nějakých vhodných stromech, ale NIC. Je čtvrt na deset a smráká se už docela fest. V hlavě se mi přehrávalo video, který jsem viděl dopoledne… : „Hlavně vyrazte brzy, ať máte dostatek času na nalezení správného místa…“ Jen se usměju.

Sešel jsem z cesty, abych si našel vhodné stromy. Asi po deseti minutách se tak konečně stalo. Vytáhl jsem hamaku a v posledních zbytcích světla jsem jí uvázal.

Naházel jsem do ní všechno potřebné. Koláče, telefon, pití, spacák, tablet, baterku… Vlezu si do ní, ale koukám, že spíš sedím, než ležím a že takhle to teda rozhodně nepůjde.

Je už deset. Tma tmoucí a co jako dál? Hamaku jsem sundal a protože to byla ta s tou moskytiérou, věci mi umožnila zavřít zipem. Přetáhl jsem si jí přes rameno a vydal se hledat další vhodný párek stromů. TWL ještě že jsem si vzal tu baterku pro kterou jsem se na poslední chvíli vracel ještě od výtahu. Konečně jsem něco takového našel. Hamaku uvázal, nalezl do ní a zase v ní sedím jak na židli.

Je lehce před jedenáctou a já se znovu vydávám hledat další vhodný párek stromů. Prohledávám temný les kmitající baterkou. Potkat někoho, kdo dělá to samý, tak si zcela jistě cvrknu do trenek. Konečně… Tohle je to místo. Připadám si jako v nějakým vtipu. Ten tam má přece taky vždycky tři pokusy a ten poslední přináší rozuzlení. Nejinak tomu bylo i v mým případě. Asi v půl dvanáctý jsem uvázal hamaku, lehl si do ní a OK… Paráda. Ležím. Soukám se do spacáku. Už jsem tak utahanej, že si nebudu ani pouštět Poldu a banditu, který jsem si do tabletu doma nakopčil. Najednou se ale větev, na které byla hamaka přivázaná, urvala a já sletěl na šutry. Au…

Správnej chlap však taky ví, kdy prohrál, a ví, kdy je čas vyklidit bitevní pole. Nechal jsem všechny krámy v hamace, protože nebyla sebemenší šance bez čelovky a jen s baterkou v hubě všechno po tmě naskládat do batohu. Znovu jsem si přehodil hamaku přes rameno a aktivoval záložní plán. Dojdu na Zbraslav a pak se nějak dostanu domů. No jo, jenže jak jsem hledal ty vyjebaný stromy, tak jsem se decentně ztratil. Cesta nikde. Tma jak v hrobě. Kmitám baterkou, vytahuju mobil a koukám, kde jsem. A kde že to jsem? No v prdeli no. To je jasný.

Je už čtvrt na dvě a já po kozích stezkách konečně narazil na normální cestu. Dokonce vidím i turistickou značku, která dává naději, že cesta někam vede. Za chvíli se dostaví neodbytný pocit, že jsem Jeníček a Mařenka v jednom, protože vidím v dáli světýlko. U jeho zdroje nebyla sice perníková chaloupka, ale jen lampa, která mi teda vyhovovala líp. Ta lampa mi dovolila sklidit hamaku, napít se, dát si koláč, který jsem měl připravený na snídani, a rozhlídnout se. Tohle ale není Zbraslav. To je nějaká chatová oblast. Ježiš, vždyť ta bývalá dědova chata je asi kilák odtud…

No co… Seru na to. Volám Uber a jedu domů.