čte: autor |
Když se vám poštěstí ta nehoda, že se narodíte jako štír, a najdete zalíbení ve štírce, buď se navzájem zničíte jak ve Válce Roseových, nebo to bude spíš připomínat porno verzi Pomády. My jsme se sice snažili o tu druhou možnost, ale nějak nám pořád vycházeli ti Roseovi. Hádky, rozchody, další šance a usmiřování. Věděli jsme, co náš vztah připomíná, i když jsme si navzájem nalhávali, že to tak není“
Štír ví přesně, kam kousnout, aby to co nejvíc bolelo. Časem jsme oba zjistili, kde má ten druhej odhalený koule, a jak do nich kopnout tak, aby mu vylezly ušima ven. Ale na to jsme neměli čas ani náladu – ani jeden z nás nechtěl strávit roky u psychouše. Bylo jasné, že když jeden odpálí atomovku, druhý ji vrátí. To je romantický asi jako studená válka.
Se Štírkou jsme se sbližovali víc a víc, ale každé rande připomínalo spíš ring než romantiku. Bouřlivé hádky byly na denním pořádku, a i když jsem věděl, že to směřuje k dalšímu kolu dramat, stejně jsem do toho pořád šel. Tenhle vztah byl jako sledování katastrofických filmů. Víte, že to skončí pořádným průserem, ale stejně nemůžete odtrhnout oči. A jo, přiznávám, byl jsem na tom závislej. I když jsem byl kolikrát vytočenej doběla, jakmile zakoulela očima, zamávala vlasama a kozama, měla mě zase v pasti. A ona to moc dobře věděla. Potřebovala hádku jako vzduch, aby si měla na kom vylít vztek. A já? Já jsem se proměnil v ustrašeného králíčka, kterej jen čekal, jestli náhodou nepřijde vzácná odměna v podobě jejího slastného výkřiku: „Ty jsi můj kovboj.“
Štírka byla taky mistr žárlivosti. Jednou jsme byli na skleničce. Měl jsem ve výhledu holku, která měla tak špičatý uši, že vypadala jak nějaká elfka. Navíc byla očividně cizinka, protože jedla tak, že brala knedlíky do ruky a nejdřív si je lžící polejvala gulášem. Když zjistila, že tak se to asi nejí, ten guláš knedlíkama dipovala jak načosky. Na Elfku jsem musel dost čumět, protože si toho Štírka všimla a měl jsem to nekecám, dva měsíce na talíři, místo toho guláše.
Na podzim se Štírka dostala do totální krize. I když jsem držel jak boxovací pytel, tohle přehnala a já se začal bránit nějakou její kritikou. Vykopla mě. Řekl jsem jí, že jestli mě nechá odejít, už se neuvidíme. Jen tak seděla na gauči, blbě čuměla a hulila u toho Iqosku. Obouvám si boty a ta pizda si zapnula televizi. Ještě ve výtahu jsem Štírku v telefonu zablokoval aby se mi už do života znovu nevkradla.
Slávek Janoušek v jedné ze svých poetických písní zpívá, že náš dům je plný různých zvuků. To samé musím konstatovat i já o tom našem. Starou tichou paní nademnou před rokem nahradil její syn a jeho dvě dcery. Hluk z pračky, neustále padající hračky i medvěd, který jezdí na motorce v kolečku pro křečka – teda podle zvuků které se ozývají, se staly mými každodenními společníky.
Uplynul asi měsíc od naší finální hádky se Štírkou, kde už žádné usmiřování neproběhlo. Končilo mi fňukací období a souseda jsem potkal. Kecáme, co je novýho, a tak mu říkám, že jsem měl teď smutné období. „Vlastně ani nevím, jestli jsi jí viděl…“ říkám smutně. Soused okamžitě kontroval: „Neviděl, ale slyšel…“ Bylo mi sice jasné, že naše setkání jsou pro sousedy jako nedobrovolné sledování telenovely, při kterém vám někdo zablokuje hlavu a roztáhne oční víčka tak, aby nebylo úniku, ale i tak jsem se trochu masochisticky zeptal: „Tos nás slyšel se hádat nebo píchat?“ „Oboje a ve dvou minutách, kovboji,“ řekl vyčítavě soused. „Já jsem si hned myslel, že ta holka je magor,“ dodal a pokýval hlavou.
Uplynul další týden. Sedím doma a koukám na film. Od souseda najednou slyším šílenou hádku. Pak asi minutu ticho. Následovaly kopulační zvuky a výkřik: „Ty jsi můj kovboj!“ Ta čůza nabalila mýho souseda, protože moc dobře ví, že je to přes zeď slyšet.
Sám jsem ale Štír. A ten se jen tak nedá. Věděl jsem, kdy se Štírky sousedka vrací z práce, protože jsme jí párkrát potkali a vydal jsem se stepovat před jejich barák… A už je tady… Sousedka na mě koukala s mírným podezřením… „Jdete za Štírkou?“ zeptala se. „No vlastně jdu spíš za tebou, kotě…“ vypadlo ze mě.
Takže se toho vlastně moc nezměnilo. Se Štírkou se hádáme pořád, jen teď je to přes zeď a s jinou dikcí.