čte: autor |
Po tom, co jsme se tak grandiózně vyfaxovali se Štírkou, jsem se rozhodl pro velký úklid v duši. Ondro, je třeba zapomenout, přestat se trápit, probrat se a nastavit zas ten správnej směr. Mám už trochu zkušeností s uzavíráním nějakých těch etap a s úklidem v hlavě. Naučil jsem se to už v pubertě. Tím receptem je pro mě nezřízený chlastání. Když se po měsíci probereš, je ti blbě víc po těle než po duši. Hlava je sice trochu bolavá, ale za to čistá. V tomhle čistícím měsíci jsem taky dostal kontakt na ezo-bábu, která dělá něco čemu říká „čištění ne-vztahů“. Tak jsem se k ní objednal. Stojí to litr. Už jsem utratil víc peněz za horší blbosti, tak proč ne…
V nejhorším to bude jen další bizarní zážitek, které tak jako tak sbírám.
Než došlo na setkání s ezo-bábou, narazil jsem na Kubu. Přišel jako by odnikud, když jsem se zrovna plácal v kanceláři a tvářil se, že něco dělám. A… taky že vím přesně co dělám… Kuba působil jako chlapík, co má v sobě moudrost šaolinského mnicha, s tím rozdílem, že jeho „klášter“ tvořil svět rozvodových právníků, Tinder randíček a podobně absurdních zážitků, jako mám já. Na první pohled jsme si sedli. Jakoby mi vesmír přivedl soudruha, co si prošel tím samým marastem, jen o pár let dřív.
Dali jsme se do řeči a ještě než jsme si spolu zašli do parku na pivo (pořád jsme v coroně, takže pít na lavičce se stalo vrcholem společenského života), začali jsme rozebírat naše životy. „Ty vole,“ řekl, když jsme se dostali k manželkám, „to je jak přes kopírák.“ Ukázalo se, že nejenže oba máme za sebou odchod manželky, kterou jsme si vzali jako mladíci, ale i že jsme si oba prošli stejným obdobím Tinderové agónie. To je období, kdy zjistíš, že swipe doprava tě sice dostane k novým tvářím, ale ne nutně k lepším zkušenostem.
Přes Tinder se Kuba setkal s pěknou blondýnou. Šli na rande a moc si rozuměli. Holka se nestačila ani rozkoukat svýma nádhernýma modrýma očima a už byla u Kuby doma. Když na to ale měli skočit, prostě jim to nějak nešlo. Prostě stejně jako mě s Klárou. Měli prý oba pocit, jakoby to dělali se sourozencem. Zůstali ale blízkými přáteli. Stýkali se dál a milovali se jen platonicky. A pak vyšlo najevo, že skutečně sourozenci jsou. Sice nevlastní, ale slušný psycho to je i tak. Ta bloncka ho pak dala dohromady s nějakou její kámoškou, se kterou má dneska Kuba syna a jsou spolu moc šťastní. Chci tím říct, že když on, jako má kopie, má svůj happyend, dohrabu se k němu třeba i já i kdyby to mělo bejt takhle bizardní cestou. Ale cítím, že to bude chtít ještě hodně práce.
Kuba mě inspiroval ještě k jedné akci. Uklidil jsem si doma. Když čištění, tak čištění. Vyházel jsem misky, ze kterých jsme s manželkou jedli, hrnky od tchýně, příbory, povlečení, našel jsem a vyhodil půl pytle obnošených kabelek.
Termín setkání s ezo-bábou nastal. Představy o tom, jak asi bude vypadat, jsem měl všelijaké. Hlas v telefonu měla jak sedmdesátiletá stařenka. Když jsem k ní dorazil a zaklepal na dveře, čekal jsem, že mi otevře paní v šátku a s chrastícími náramky na rukou. Jenže realita mě zaskočila ještě víc.
Otevřela mi žena, která vypadala sotva na padesát. Měla na sobě dlouhou černou sukni a volnou halenku s květinovým vzorem, který mohl klidně pocházet z nějakého psycho výletu do šedesátek. Ale to, co mě zaujalo nejvíc, byly její oči. Modré, ale takové ty oči, který na tebe koukají, jako by ti viděla až doprdele. Nebo alespoň do tvýho bankovního konta. Připadalo mi to trochu strašidelné, ale co už. Rozhodl jsem se to nevzdat, když už jsem tu byl. „Pojďte dál, cítím, že máte hodně co čistit,“ dodala s tajemným úsměvem, který mě zamrazil v zádech. No jasně, když jsem přišel a vypálil litr, tak asi nepůjde o konzultaci na téma jak se zbavit slimáků na zahradě.
Posadil jsem se do starého křesla, které vrzalo při každém pohybu, a ezo-bába začala rozkládat svůj vercajk. Na stolek před nás položila svíčky, nějaký krystaly a vonné tyčinky. Uvědomil jsem si, že místnost je naplněna směsicí vůní, která připomínala něco mezi levandulí, kadidlem, starým nábytkem a tím, co měla ezo-bába k obědu. Když už jsem nevěděl, co si o tom všem myslet, spustila.
„Máte nedořešenou manželku,“ začala mluvit tónem, který byl najednou vážný. Zato přešla do tykání. „Ona na tebe uvrhla kletbu. Prý už nikdy nebudeš patřit jiné ženě, jen jí. Vždycky když si na ni vzpomeneš, posíláš jí energii. To tě vysává. Ony to ty ženy z tebe cítí, a proto se ti nevede.“
„No tak s tím něco uděláme,“ pronesla rozhodně a začala se věnovat rituálu, který mi přišel jako směsice hypnózy, šarlatánství a něčeho, co by se dalo popsat jako hodně divná meditace. Zavřel jsem oči a snažil se soustředit. Měl jsem si jí představit, tak jsem to udělal, jak mi řekla, a najednou jsem se přistihl, že to vlastně není nic bolestivýho. Bába čarovala dál a pak mi přikázala, ať si ji představím znovu. „A co cítíš?“ zeptala se. „No, vlastně nic,“ odpověděl jsem upřímně. Snažil jsem se. Vážně. Ale v tu chvíli jsem fakt necítil nic. V ten moment jen pokrčila rameny a prohlásila: „No tak to je v pořádku. Kdo je tam dál?“
Na závěr se na mě podívala a zeptala se: „Je teď někdo ve vašem životě? Chcete někoho přičarovat?“ No, jasně že jo, já na to, a ona znovu začarovala, pronesla nějaká slova, která zněla jako směs latiny a staré češtiny, a pak mi řekla, že je to hotové. „Přijde ideální partnerka pro vás, a vy budete ideálním partnerem pro ni,“ dodala s klidem člověka, co ví, že už na dnešek vydělal dost.
Když skončila, cítil jsem se divně vyřízenej, jako bych byl na nějaký zasraný emoční horský dráze kombinovaný s kolonoskopickým vyšetřením. Hlavou mi prolítlo všechno možné, ale nejdivnější, bylo to, že jsem se vážně cítil uvolněnej jak mimino. Baba zkurvená. Možná to bylo jen placebo, možná fakt nějaká ezo magie, ale kdo ví.
Když jsem odcházel, ezo-bába se na mě naposledy podívala a řekla: „Neboj se, všechno se stane tak, jak má. Ať tě provází světlo a láska.“
Domů jsem šel pěšky, abych to nějak zvládnul zpracovat. A hele, hospoda a já dostal chuť na pivko. Zrovna bylo to období, kdy fungovaly jen výdejní okénka. Tak zvoním a ťukám. Všimnul jsem si, že se v hospodě děje ilegální mejdan a mě si za dveřma nikdo nevšímá. Otočil jsem se a pronesl polohlasně: „Tak pěkný večer.“ Najednou jsem se zarazil. Opravdu jsem řekl „Tak pěkný večer?“ Obvykle reaguju spíš: „Tak si naser.“ A navíc jsem to myslel opravdu vážně.
Následující týden se mi ozvalo asi pět holek, do kterých jsem investoval nějakou snahu je sbalit a nevedlo se mi. Bylo to třeba jen pár zpráv nebo telefonů.
Teď, když mám vypiglovanou duši jak lampasákovy boty, je třeba si rozmyslet, co dál. Odjel jsem proto na týden do lesa. A musím říct, že to byla teda jízda. Jel jsem na dovolenou vlastně poprvé sám a užil si to jak nikdy. Nebyl jsem u pyramid, v Asii ani v Chorvatsku, ale prostě jen u sebe. U své duše.
Poslední den mám už všechno rozmyšlené. Mám hotovou vizi a definované a naplánované první kroky k jejímu naplnění. Cítím se zase skvěle a meganabitej. Pak jsem se ale kouknul na hodinky: „Kurva!“ mám jen tak hodinu a půl, abych se dostal na nádraží a chytnul tak vlak do Benešova a pak spoj domů. Bylo to ale uprostřed nějaký zapomenutý vesnice a k tomu nádraží mi chyběly snad sedum kiláků. Vytáhl jsem telefon a začal zjišťovat, co že budu vlastně dělat. Mám sprintovat jak blázen, riskovat infarkt a doufat, že vlak stihnu? Nebo se mám smířit s tím, že to prostě nevyjde, a najít si nějaký jiný spoj?
A pak se to stalo. Všiml jsem si, že z kopce se něco valí. Nejdřív jsem si myslel, že je to nějaký traktůrek. Ale ne, tohle bylo mnohem lepší. Z kopce se valí autobus! A ne ledajaký autobus. Tenhle starý modro-bílý vehikl vypadal, jako by ho někdo vytáhl z retro katalogu dopravního podniku. A co víc, brzdí přímo u mě. Ta lavička, na které jsem seděl a snažil se přijít na to, jak se dostanu domů, byla ve skutečnosti autobusová zastávka. A tenhle zázrak na kolech jezdí jen dvakrát denně.
„No to si děláš prdel“ zamumlal jsem si pro sebe a kroutil hlavou, když jsem lezl po schůdkách do autobusu. Řidič, postarší pán s řídkým šedivým knírkem, se na mě podíval a s úsměvem prohlásil: „Tak kam to bude, šéfe?“
„Do Benešova,“ odpověděl jsem aniž bych věděl, kam ten autobus vlastně jede. Šofér s knírkem na mě mrknul jedním okem a nechal ze strojku vypadnout lístek.
Cestou jsem se neubránil úsměvu. Sedím si na lavičce uprostřed ničeho, ztracený ve svých myšlenkách a plánech, a najednou se mi zjeví autobus jako deus-ex-machina. Jako takový dárek na uvítanou na cestě od ezo-báby. Jaký jiný důkaz bych potřeboval, že mi ta zasraná ezo-bába fakt přičarovala nějaký to štěstíčko na mojí cestě?
Čekal jsem, že se stejně jako ten autobus zjeví i ta ideální partnerka, kterou mi ezo-bába přičarovala. Že prostě někde narazím na holku svých snů, která mi vleze do života s lehkostí,
s jakou dokáží vypadávat lístky z řidičova strojku na jízdenky. Víc jsem se mýlit nemohl. Kdo se objevil? No samozřejmě, Štírka.
Koupil jsem teda kytku, vykundil se a už to valím Ubrem na Pankrác. Dročkář se jen usmívá
a říká… „Na rande?“ „Jo. A navíc vím, že je to chyba. Ale asi to prostě potřebuju prožít.“ Dročkář už má tlamu od ucha k uchu. „Jsem idiot, když dělám vědomou chybu?“ Ptám se taxikáře. „To víte panééé. Dokud jsme mladý a zdravý, tak musíme žít. I když to někdy znamená dělat píčoviny.“ A já do toho se Štírkou vlítnul znovu, hlava nehlava. Ale to je jiný smutný příběh.
Zato tenhle? Tenhle příběh je kurva ezo.