čte: autor |
Krátce po revoluci mi bylo tak kolem deseti let. Byli jsme s našima na výletě v Poděbradech. Prohlídli jsme si město, užili si kolonádu, nalokali se minerálky (PRO-tip: Nejlepší je ta u zámku) a když jsme dorazili na náměstí, byla tam budka se zmrzlinou. A tam měli makovou. Já vím. Dneska má každá cukrárna na výběr třeba osm nebo patnáct druhů. Jenže kolem roku 1990 jsme byli zvyklí na jahodovou nebo vanilkovou. Maková pro nás byla nepopsatelným zjevením z cukrářského nebe, které jsme museli s Álou ochutnat.
Škemrali jsme u rodičů jak hladoví psi u grilu. Táta nám nakonec tu makovou zmrzku slíbil. Že ale prej nejdřív oběd. Oběd jsme zhltali jak bažanti na vojně. Věděli jsme, že když děcka škemrají, rodiče to rádi odloží na později, kdy už škemrat nikoho nebaví. A sotva obědy zmizely v našich bříškách, táhli jsme rodiče zpátky na náměstí. A kdo by to byl řek, budka byla už zavřená. Najednou mi z té neochutnané zmrzliny začalo bušit srdce jako kdyby to byla jediná věc, na které záleží. Později jsem zjistil, že se tomu říká bažení. A já bažil… po makové zmrzlině.
Uplynulo dvacet, možná dokonce víc let. Celou tu dobu jsem při každé příležitosti makovou zmrzlinu vyhlížel. Až jednou… Jednou na nějakém výletě jsme na makovou zmrzlinu konečně narazili. Hurá, zaplesalo moje zakomplexované srdce. Hned jsem do ní šel. A jaká si asi tak myslíte, že byla? No, nic moc samozřejmě. Kdyby byla tak skvělá jako v mojí hlavě, tak ji přeci prodávají častějc než nějakou trapnou vanilkovou.
O dalších pár let později jsem chvíli randil se Zuzkou. Pěkně jsme si sedli a šlo nám to. Celej natěšenej, plnej očekávání, představ a domněnek jsem se nemohl dočkat, až ji natáhnu ke mně domů. A když na to konečně došlo, nestálo to ani za řeč. Plný zklamání si říkám: Tak to bylo jako ono? Vždyť to bylo jako ta maková zmrzlina… A stejně jako makovou zmrzlinu, Zuzku jsem si už nikdy znovu nedal.