čte: autor |
Někdy kolem roku 1987 jsem byl u babičky na prázdninách. Bydlela v bytovce, ale asi 300 metrů od ní měla milovanou zahrádku. Ve skutečnosti byla zahrádka jen taková nudle v kopci. Jedna její hranice sousedila s parkovištěm fabriky. A jednoho krásnýho dne praskla v té fabrice voda. Děda, sledující pohromu, která se mu začala valit do zahrady, vzal motyčku a udělal strouhu do kanálu. Za chvíli si voda strouhu našla a odtékala jí celý den. Tenkrát to bylo každému jedno… S novým potůčkem mě nechala babička si pohrát. Stavěl jsem hráze, napouštěl je, vypouštěl, hrál si s loďkou a moc mě to bavilo. Už tenkrát jsem věděl, že já a tenhle živel budeme mít dost komplikovanej vztah.
Když jsme dorazili do Vyššího Brodu, bylo už skoro odpoledne. Hnědá voda pod námi líně tekla, jako by nás chtěla ukolébat do falešného pocitu bezpečí. Nalodili jsme se a kdo to tam zná tak ví, že hned po nějakých dvou stech metrech je první jez. Alžběta seděla vzadu s pádlem připraveným na cokoliv. V očích odhodlání. Když se přiblížil hukot vody, loďka se náhle začala stáčet. Viděl jsem, jak se rákosí u břehu blíží až příliš rychle. A pak už si nás přebral jez. Vyletěl jsem z loďky jak špunt z lahve, a když jsem se vynořil, bylo mi hned jasný, že mi chybí dvě lahve ginu, sluneční brýle a že mám mokrej telefon. Ty brejle mě stály devítku mimochodem.
Ale co… Do tábořiště jsou ještě čtyři hospody a dva další jezy. Užili jsme si všech šesti rozptýlení naplno. Dorazili jsme do tábora. Já byl prdlej jak prase, vzteklej jak pavián a mokrej jak myš. Luboš mě viděl a s úsměvem pronesl: „Tak co, vojee, ještě pořád to vypadá jako romantika co?“ Místo abych mu odpověděl, tak jsem na něj jen zamával prostředníkem, ale nechal ho, aby z nás udělal zase lidi a z těch stanů aspoň něco, co připomínalo bydlení.
První zásada vodáka je: Nejdřív postav stan a pak se teprve vykal. Nakonec jsme oboje nějak zvládli. Z Alžběty začalo postupně lézt, že si zapomněla karimatku, že zapomněla ručník… a tak dál. Tak jsme všechno postupně začali shánět… Ona je zlatá. Teda jen do chvíle, než se vystresuje. Pak začne dělat méně logické věci a na ty potom vrství další a další problémy, jak matrjošku na matrjošku. To jí pak kupodivu stresuje ještě víc a spirála nečekaných událostí, které tak miluju, se roztáčí… Samozřejmě, že jsem byl dost nasranej. Chlast ale otupí i ostrej břit, a když se přiblížil čas odpadnutí, zalezli jsme do stanu. Ležím ve stanu, nemůžu spát a slyším, jak nějaký hoch svádí dívku. Slyším jen dívku: „Dyť máš přítelkyni.“ Hoch něco zamumlá. Dívka: „No řekla bych, že ne, ale chci to. Co máš rád?“ To je přece skvělý, jak se ta dnešní mládež dokáže hned domluvit… Tak na to myslím, postupně chladnu a usínám. Najednou jsem cítil, jak mi něco studeného a vlhkého padá na xicht. Nejdřív jsem myslel, že začalo pršet, ale pak jsem si uvědomil, že to, co se mi nalepilo na hlavu, byl kus našeho stanu. Vylítnul jsem s řevem ze stanu: ‘TY VOLE, TO JE JAK V NĚJAKÝ LEVNÝ ZASRANÝ REALITY SHOW!’
Petra se smíchem vylezla z vedlejšího stanu s pořádnou kobercovkou v ruce. Za mírného deštíku jsme stan nějak slátali. Ukázalo se, že stan měl naposledy Alžbětin mladší bráška, který jednu tyčku zlomil a aby se na to nepřišlo, slepil jí izolepou, tak za to chudák nemohla. A když už jsem byl venku, šel jsem se ještě trochu vyvětrat:
Je po dešti a vzduch je nasáklý vůní mokré země a trávy. Noc je tichá, jen občasné šplouchnutí vody nebo vzdálené zasmání naruší klid. Procházím spícím kempem, kde sem tam ještě zůstalo pár žhnoucích uhlíků v ohništích. Ty osvětlovaly cestu měkkým, oranžovým světlem. U jedné budovy svítí malý světýlko, který se zrcadlí na vodní hladině. Řeka klidně teče, jako by zpívala ukolébavku. Ze stanu poblíž slyším tlumené kopulační zvuky. Zastavuju se a dívám se na dohasínající oheň – jeho poslední plamínky tancují v nočním vzduchu, a já cítím, jak ze mě najednou odplouvá všechno to napětí a všechno to nasrání . Dostávám se pomalu do zenu.
Ano, děkuju. Děkuju, že jsem mohl prožít věci, který s nikým jiným zažít nejde. Nic vážného se přece nestalo. I když spíš naopak. Stalo se toho hodně. Dostal jsem se do naprosto jiného prostředí, které mi dovolilo myslet na důležitější věci než je práce. Opravil jsem si názor na táboření a vodáctví, vykalil se a vypadnul z města. Důležitější je možná ještě to, že jsem dostal solidní lekci: Když vlastně o nic nejde, je to jen zábava a zážitek, který se sice může ze začátku tvářit jako pěknej voser, ale ve skutečnosti je to jen převlečená sranda. A na takový věci se prostě nezapomíná. Tak že by tohle byl ten život?