čte: František |
Špajz
Moje ségra bydlela v domě, kde ve vchodu byla vietnamská večerka. Když jim v kuchyni něco došlo, prostě si skočili „do špajzu“. Nebyl to jen krám, byl to magický prostor, kde bylo všechno a pořád. Pantofle, tepláky, bez bundy – stačilo sejít dolů.
U našeho baráku sice večerku nemáme, ale máme lékárnu. Ta funguje skoro stejně. Pokud něco nemají, objednáš a druhý den to tam je. Efektivita sama.
Jednou se mě lékárnice zeptala: „Proč si to neobjednáte přes e-shop? Ušetříte si cestu.“ „No jo, vlastně proč ne. Jasně. Osobní odběr zdarma.“ Řekl jsem. Najednou z lékárny byla ještě větší pohoda. Když jsem si vyzvedával první zásilku, řekl jsem lékárnici, že je to super a rovnou se jí zeptal: „Vydělává vám ten e-shop, nebo jen živoří?“ „Vydělává tak na sebe. Nikdo o něm neví.“
„Dejte letáček do výlohy, ať to vidí lidi.“
Za čtrnáct dní tam byla obrovská samolepka přes celou výlohu. Pomohlo to? Netuším. Ale jedno vím – kdykoli jdu kolem, vidím svůj tajný pomník.
Debilní díra a dvě PETky
Sídliště a parkování – kombinace, která je stejně zoufalá jako pokračování filmu Blbý a blbější. Lidi parkují, jak se dá, ale i jak se nedá. A to se fakt nedá. Každý večer to samé – objíždím blok dokola, hledám skulinku, kterou by můj plechový miláček ještě mohl polknout.
Před mým oblíbeným místem je ale v asfaltu díra. Nebyla to jen obyčejná díra, milé děti, – byla to past, která vychovávala moje gumy vysokou školou života. Každý, kdo ji přehlédl, měl jistotu, že bude jezdit jako koza po tankodromu.
Jednoho krásnýho dne, jsem ale viděl jsem chlapíky asfaltovat chodník vedle. Popadl jsem dvě PETky s pivem co jsem měl na večer a běžím za nima. „Chlapi, kdybyste mi trochu kydli i sem…“ No a jako kouzlem z dílny kouzelníka Čáryfuka, díra zmizela. Teď, když se dívám na parkoviště, vidím svůj malý zásah do chodu vesmíru. Svůj tajný pomník.
Plechoví mravenci
Snad každý zná plechové mravence v pražské ZOO. Tak ty, prosím pěkně udělal je můj strejda. A ty jsou zase jeho pomník. Rodinná legenda říká, že se je snažila teta adoptovat tak, jak se zvířata v Zoo normálně adoptují. Strejda byl proti. „Nebudu kurva platit za něco, co je moje!“ Vzpouzel se strejda. Teta to viděla zase jako jistý druh alíků. Tvrdila, že každý tvor, byť z kovu, si zaslouží domov. Nebo alespoň plechovku barvy ročně. Nevím jestli je to jen joke, nebo se o to teta skutečně pokoušela, ale to myslím není podstatné.
Vejtřaska
Praga vyráběla náklaďák s typovým označením V3S. Býval to kostitřas a tak mu nikdo neřekl jinak, než Vejtřaska. Lítal v něm kdekdo – armáda, silničáři. A v každé druhé měl svůj otisk můj děda. Děda pracoval v Pragovce a montoval podvozky. Každý, kdo viděl vejtřasku, viděl i jeho práci.
Tajné pomníky
Lékárna jednou zavře. Protože záplata, je jen lepší díra, vymele se. Plechový mravence vezme rez a vejtřasky, ty už si rez vzal. Všechno pomalu mizí, stejně jako nápisy vyškrábané do lavic nebo malůvky srdíček a kosočtverců na zapařených sklech. Možná to působí, jako by všechno bylo marné. Jako by každý náš čin nakonec skončil v zapomnění. A víš co? Ono to tak totiž je. Ve skutečnosti totiž vůbec nezáleží na tom, co po nás zůstane, ale na tom, jestli si tyhle svoje tajné pomníky dokážeme užit, když tu ještě jsme.