03 4 náhodná setkání 4. druhu

Navzdory tomu, že svět je, svět je jenom hodinový hotel a naše pokoje jsou studené a prázdné, existují mezi námi jedinci, kteří se s tím nehodlají jen tak smířit. Vytvářejí kolem sebe okruhy lidí, kterými se své pokoje snaží naplňovat. Myslím, že je to jejich energií, kterou šíří. Tento typ energie totiž přitahuje stejně laděná individua, jako jsou oni sami.

 

Setkání první

Když jsem začal chodit na kurzy k Renatě a následně i na řečnický klub, byl jsem velmi překvapen sortou lidí, která se těchto setkání účastní. Ještě více mě však překvapilo, jak spolu ladíme. Potkal jsem tam mnoho velmi rozdílých lidí. Ti kdo spolu rezonují nejvíc, se ještě účastní každoročního společného víkendu v klášteře, který Renata pořádá. Její energie, která slučuje lidi kolem ní je tvůrčí. Na setkání jsem potkal všechny druhy umělců a kreativců. Od Evy, malířky která maluje na cokoli co jí přijde pod ruku a je jí jedno, jestli je to plátno, prostěradlo, nebo krabice od pizzy přes fotografku Romanu, která umí rozpohybovat starou lokomotivu. Setkal jsem se s  Básníkem Pavlem, taneční kouzelnicí Klárou, D.J. Mikulášem, který hraje na pohřbech nebo Silviem, učitelem akrobatického lítání na stíhačkách v Itálii. I když jsem se s nimi viděl poprvé, skvěle jsme ladili, tvořili a byli na stejné vlně. Na prvním setkání, kterého jsem se účastnil jsem ale zaregistroval i Mirka. Mirek byl docela v pohodě a následující rok jsme bydleli spolu. Někdy kolem třetí ráno jsme vožralí na plech zjistili, že nejen že jsme stejný ročník, ale taky že jsme chodili na stejnou základku. Jen do jiný třídy. Je jasné, že to bylo pro nás téma na hodiny. V Praze jsme šli ještě na pivo a znovu stejně nenápadně vyplynulo, že jsme spolu leželi v nemocnici. No chápeš to? Někdo kdo do života přijde, odejde, zapomeneš na něj, on se pak znovu vrátí a znovu beze stopy zmizí a pak ještě jendou… Tak takovou sílu má ta Renatina energie…

 

Setkání druhé

Z druhého konce kreativního spektra jsou lidi z IT. Jedním z nich je i Kilián. Kliliána jsem potkal jako manažera, který řídil IT oddělení jedné korporace po celé tzv. východní Evropě. Když jsem s ním mluvili o odborných věcech a on nevěděl, řekl nevím. Přes noc na to sedl a příští den školil on nás.  Jak to ale tak v korporacích často bývá, Kiliána který je Maďar jsem potkal v Čechách a za několik let se stěhoval do Polska. Protože jsme stále přátelé, tak vždy když přijel, byla společná hospoda. Jednou mi říká, jak ho ten korporát sere a že by potřeboval nějaký start-up. Další hospoda na sebe nenechala dlouho čekat a za 3 měsíce se loučil a odjížděl řídit fabriku na výrobu elektromobilů někam do Indie. Kilián je skvělý chlap, ale jako manažer často selhával v tom smyslu, že své vize a přání pouze nastínil, nastavil a tak nějak doufal, že jeho lidé budou sami s jeho vizemi pracovat jako s vlastními. Tak to ale v korporátu nechodí… Mnoho projektů nedotáhl. Prostě proto že spoléhal na to, že to půjde tak někaj samo. Projekt, který se mu ale vede, je vývoj jeho aplikace Challingo . Callingo má pracovat s výzvami, ty sdružovat a dávat tak lidem možnost zkoušet nové věci. Při jedné z jeho návštěv, měla být opět hospoda ale velmi pracně jsme se koordinovali. Měli jsme se sejít v XLku, ale když jsem tam přišel, Kilián tam nebyl. Zavolal jsem mu a on mi řekl, že tam bude tak za hoďku a ať jdu v klidu dovnitř. Járo, neboj se, jsou tam už lidi z Challinga a jsou moc fajn. Alespoň nám zvedneš věkovej průměr…Tak jsem si přisedl a řekl Ahoj, já jsem Jára a poslední dobou se mi dějí zvláštní věci. Ba ne. Chtěl jsem říct, že jsem si s nimi okamžitě sedl a prožili jsme velmi příjemný večer. Bavili jsme se o Challingu a David, který tým vedl měl globální hemzy. Challingo srovnával s Facebookem. Ve svém opilství jsem si představil Steva Jobse, nebo Billa Gatese, jak plánovali v garáži u piva a drog svá globální impéria. Říkal jsem si, že jsem možná právě teď svědkem historie. Jak se asi cítil třeba Timothy Berners-Lee když psal první web na světě. Jak se asi cítil Hašek, když psal svého Švejka, a všiml si vůbec toho že spolu s ostatními bohémskými ožraly právě vstupuje do historie?

 

Setkání třetí:

A jak se asi cítil někdo méně revoluční, ale někdo na jehož práci se vzpomíná i po jeho smrti? Třeba takový sochař, který dělal plastiky, na sídlištích. Jednou jsem byl na dnech architektury v Ďáblicích. Přednáška pěkná, ale hlavně jsem tam potkal pana Šátečka. Protože bylo před volbami, není divu že sklouzla konverzace právě na toto téma. Od toho bylo už jen kousek ke komunistické kandidátce Čuníkové a k výroku pana Šátečka, Jooo tu znám osobně, to je strašná nahulená baba.…  Já taky, odpověděl jsem. Pan Šáteček pokračoval: Já jsem kdysi pracoval na Úřadě Prahy 10, tak jí znám odtamtud. Já taky, odpovídám. Já pracoval na Územním rozvoji. Já taky. Pan Šáteček žasne a dál hlásí: No já tam dělal pod Kábišem, to byla hrozná kurva…. Ten mě pak vyrazil. MĚ TAKY!!! už v naprosté euforii a záchvatu smíchu vracím panu Šátečkovi. Pan Šáteček je tak o 25 let starší než já, tak jsem si říkal, jestli to náhodou nejsem já za pár let…   

 

Setkání čtvrté:

Historku o panu Šátečkovi jsem vyprávěl Honzovi a ten mi připomněl jiné a stejně podivné setkání. Já, Honza, Jana a Šárka jsme byli na společném výletě. Šárka ještě nesla malého Toníčka v šátku a proti nám jdeme přesně my. Nás pět ale tak o 15 let starší. Stejné barvy oblečení, stejná chůze, stejné batohy, prostě nachlup totožní lidé, jen o něco starší. Vlastně nebylo jich 5 ale jen 4. Chyběla tam Honzova starší verze. Všichni jsme si toho evidentně všimli a všichni jsme mlčeli. Když jsme se s našimi staršími jinými já minuli, Honza se nás tak trochu nesměle ptá: A kde jsem já? Jeho Šárka se na něj napůl mile a napůl lítostivě podívala, a stejným tónem jakoby mluvila k malému Toníčkovi odpověděla: No, ty už s námi nejsi……

 

Kdo byli ti lidé? Byli jsme to skutečně my za 15 let? Jeli jsme se na sebe podívat z budoucnosti? Nebo to byli lidé z jiného života? Ti kterým se dějí všechny ty věci, kdy tvrdíme: Možná v jiném životě? A dějí se tedy nám ty věci, o který tito lidé tvrdí možná jindy v jiným životě?

 

Tak jako tak, hlavní otázka zní: Vypadal jsem šťastně? V obou případech jsem šťastně vypadal, takže pokud je to já z jiného života, přeju mu štěstí, pokud jsem to já za 15 nebo 25 let, nemusím se obávat a těším se… A nebo je to úplně celý blbost. – to nejspíš.

Leave A Comment

three × four =