02 Tajné pomníky

Špajz

Moje ségra jeden čas bydlela v domě, kde přímo ve vchodě byla vietnamská večerka. Když jim v kuchyni něco došlo, vždycky říkali: Tak já pro to skočím do špajzu. Měli tím na mysli večerku dole. Prostě velmi vybavená špajzka s takřka nepřetržitým provozem, kam chodili v pantoflích, teplákách a bez bundy. Přímo u baráku kde bydlím já, nemáme sice večerku, ale máme tam lékárnu. Nějaký ty základní drogy tam mají vždy a pan majitel se snaží mít od všeho – nebo spíš na všechno alespoň něco. Pokud chceš něco co nemají, tak to objednají a druhý den ráno si to můžeš vyzvednout. Vzhledem k tomu, jak to mám blízko, mi jejich skladové zásoby vrásky nedělají. Prostě jdu s odpadkama, objednám a pro objednané drogy se tam zastavím druhý den ráno, cestou do práce. Lékárnice se mě jednou zeptala, proč to tak dělám, že si to můžu objednat u nich na eshopu a pak jen vyzvednout. Ušetřím si cestu. No jo vlastně, proč ne. Osobní odběr zdarma a z již tak pohodlného krámku s drogama se stala ještě pohodlnější věc. Když jsem osobně odebíral zásilku, eshop jsem lékárnici pochválil. Řekl jsem, že jsem o něm vůbec nevěděl a od té doby nenakupuju legální drogy jinak. Jednou jsem se lékárnice zeptal, jestli jim ten eshop vydělává nebo živoří. No, vydělá tak na sebe a něco málo i pro nás, ale vlastně spíš živoří. Odpověděla lékárnice. Víte proč? Protože o něm nikdo neví. Co takhle nějakej letáček nebo ceduli do výlohy? To že si objednám online a vyzvednu když jdu okolo je prostě super. To budou dělat všichni sousedi ze sídliště. Asi za 14 dní jdu zase okolo a vidím obrovskou samolepku přes celou výlohu lékárny s internetovou adresou a že osobní odběr zdarma. Jestli to eshopu pomohlo, netuším, ale já svou hybnou silou zdobím svůj kousek Strašnic.

 

Debilní díra a dvě PETky

Život na sídlišti a potíže s parkováním je něco jako ti dva týpci z filmu Blbý a blbější. Jeden bez druhého ani ránu. Akorát to není tak vtipné. Zato ta zoufalost, ta tu zůstává. Slyšel jsem dokonce, že takové Zahradní město je na tom tak, že řidiči nezatahují ruční brzdy a parkují kde se dá. Teda, spíš kde se nedá. Pokud chce vyjet ten, kdo je zablokovaný, blokující auto prostě odstrčí. Obyvatelé sídlišť si tak nějak zvyknou parkovat, oblíbí si ten svůj flek a na každé nové auto koukají s despektem a jako na konkurenci. Vždycky, když jsem se já snažil zaparkovat na svém oblíbeném místě, vzal jsem kolem debilní díru.

Až jednou. Jednou vidím nějaký chlapíky, jak asfaltují chodník vedle. Popadl jsem z lednice dvě petky s pivem a běžím za nima. Hej chlapy, kdyněte mi trochu i sem, do tý díry prosím….. No a jako kouzlem z dílny kouzelníka Čáryfuka, díra zmizela. Od té doby, když se podívám na parkoviště, vidím zalátanou díru a na chlapíky si vzpomenu.

 

Plechoví mravenci

Snad každý zná plechové mravence v pražské ZOO. Tak ty prosím, dělal můj strejda a je to zase jeho pomník. U nás v rodině se traduje taková historka, že se je snažila teta adoptovat. No prostě tak, jak se adoptují živá zvířata v ZOO. Myslím, že to nevyšlo, nebo je to jen takový rodinný joke, ale na tom nezáleží. Důležité je, že strejda má svůj pomník také.

 

Vejtřaska

Pokud patříte k těm mladším možná nevíte, že Praga bývala automobilka a vyráběla náklaďák, který nesl typové označení V3S. Protože to byl kostitřas, dostal výstižnější lidové označení, Vejtřaska. Tento náklaďák hodně používala československá armáda nebo jsem ho často vídával v oranžové barvě v držení silničářů. Můj děda pracoval s kolegou na směny u pásu v této fabrice a tuším, že montoval podvozky. Znamená to, že na každé druhé vejtřasce, nechal můj děda svůj pomník v podobě nějaké práce.

 

Tajné pomníky

Lékárna i přes mou super radu jednoho dne zavře. Protože záplata je jen lepší díra, tak se znovu vymele, plechový mravence vezme rez a Vejtřasky, Vejtřasky si už asi rez vzal. Zní to skoro jakoby to nemělo vůbec cenu. Zní to vlastně úplně stejně jako hláška našeho učitele makroekonomie docenta Vlčka, který jednou pronesl, že rubáš nemá kapsy… Nemyslím tedy toho ministra Ho Ho Ho. Sečteno a podtrženo, cenu nemá v podstatě nic. Vše je pomíjivé a jednou prostě nebude. 

 

To je ale blbost co? To že nic netrvá věčně přece vůbec nesouvisí s tím, že se z existence našich tajných pomníků nemůžeme těšit když ještě existujeme. Mám jednu kamarádku a její táta zase navrhl krabičku, ve které se už desítky let prodává Termix a majolka. A co vy? máte už svůj pomník? Určitě jo. Nemusí to být nic velkého. Nemusíte hned vyhladit půlku lidstva nebo celé lidstvo zotročit něčím jako je Facebook či poplatky za platbu kartou. Já jsem spokojený s opraveným parkovištěm, samolepkou ve výloze a třeba i s tímto projektem. Tak šup! jděte změnit svět a snažte se, aby to bylo k lepšímu… 

Leave A Comment

nine + 5 =