01 Vyjetý státnice

Ano. To co je jasné z názvu knihy, postihlo i mě. Není to nic o čem bych musel dlouhosáhle vypisovat. Vždyť to stejně jako mě, potkalo více než polovinu dnešní populace. Prošel jsem si vším. Deprese, euforie a asi rok mimo střízlivý stav. Rozvedený vloguje není pláčem nad rozlitým mlíkem. Spíš naopak. Je to možná jiskřivým zábleskem světla v prdelním tunelu pro ty, kterým se to děje právě teď. To co se stalo, totiž spustilo proud podivných historek, které se mi začaly dít. Abych je nezapomněl, začal jsem si je zapisovat. Abych se v tom vyznal, začal jsem si je komentovat a najednou koukám že píšu. Všechno to do sebe začalo tak nějak zapadat. Už na základce zachraňoval mojí známku z češtiny sloh. Bakalářka byla jednou tak dlouhá než minimum a diplomka dokonce třikrát. A když jsem u té diplomky, nemůžu nezavzpomínat na státnice, kdy první pokus nedopadl úplně nejlíp.

Jak se říká, když se něco začne srát, posere se to všechno. Prostě, jsem měl před začátkem zkouškového v posledním semestru nějaké potíže v osobním životě (čti, zrovna jsem se rozváděl). Nedokázal jsem se moc soustředit na práci a potíže i v této oblasti na sebe nenechaly dlouho čekat. Brutální kombo stres a chlast připojilo i potíže se zdravím. Přepnul jsem tak během několika týdnů ze stereotypního módu Mám všechno do módu nemám kurva nic. Jak jsem už byl ze všeho vyřízenej, tak mi učení do hlavy moc nelezlo. Nevadí, říkal jsem si, drť. Vždy jsem totiž všechny zkoušky dělal tak, že jsem drtil. Když pak padla otázka, spustil se mi pud sebezáchovy nebo snad takové paniky. Mozek začal horečně přemýšlet a prohrabávat všechny šuplíky. Protože jsem ale měl nadrceno, v šuplíkách mozek vždy našel tolik, aby byl zkoušející spokojený.

Podle nadpisu a vlastně i podle již napsaného by se mohlo zdát, že jsem šel k závěrečné zkoušce sjetej jak skokanskej můstek, ale ne. I když jsem se tak ve skutečnosti cítil. Byl jsem hotovej ze všech problémů, které na mě padly během asi 10ti týdnů. Pak stačí aby začalo pršet a bylo hnusně jako v můj slavný den a hned to kazí výhled na bezstarostnou existenci poprvé. Další debilitou, která se mi povedla bylo, že jsem přišel pozdě. Prostě jsem se špatně kouknul kdy to mám. Komise sice nasraně nevypadala, ale je jasné, že dobrý dojem to zrovna neudělalo. Začala losovačka otázek, kde jsem si musel dvě otázky vytáhnout z klobouku. Tedy něco ve stylu Fuj 13ka tu nechci. Ze 40ti otázek jsem fakt nechtěl dostat 3. Říkal jsem si teda né že bych to nedal, ale tyhle fakt nechci. No a jedna z nich mi skočila do mé šťastné ruky. Sedl jsem si na potidlo a začal se potit. Nejdříve jsem začal tou, která mi přišla lepší. Něco jsem si tam napsal, ale věděl jsem, že to asi stačit nebude a že bude muset komise trochu pomáhat. Říkal jsem si, no táááák, mozku, hledej, teď přestává prdel! Sáhl jsem po té otázce co jsem nechtěl, ale prostě nic. Prázdno, prázníčko… Mozek odešel na cigáro a nechal mě tam tvrdnout. No, napsal jsem tam pár ještě horších blbostí a šlo se na steč.  

V komisi seděl profesor, který je nejuznávanějším odborníkem v oboru v republice, a ve škole má pověst jako Jekyll a Hyde. Dále docentka, kterou jsem viděl poprvé a která spolu s profesorem napsala kolem 40ti odborných titulů. Jako poslední v komisi seděl doktor. Doktor je chlapík, který je mladší než já a učil nás Sémiotiku. Doktor je pokérovanej tak, že Vladimír Franc vedle něj vypadá jak novorozeně. Kromě toho je ale taky hrozně chlupatej. Prostě jak herec z italských filmů z 80tých let. Z hodin jsem ho ale vždycky měl rád a vždycky se s ním dalo mluvit. Ten se se mnou taky bavil nejvíc a fakt se snažil. Skoro se dá říct, že se snažil víc než já. Mozek, ten se z cigára stále nevracel, ale doktor mi házel jeden záchranej kruh za druhým. Bohužel se vždy trefil do hlavy a já jsem se ještě víc napil. Ke konci jsem vlastně už ani neposlouchal co říká a jen koukal na ty jeho chlupy. Chlupy mu lezou z košile každým koncem a každou dírou na knoflík ven. To mě tak nějak zvráceně fascinuje ale zároveň hypnotizuje – a víc si nepamatuju. Pak už jen: Mě to stačí, počkejte venku. No, výsledek je teda jasný. Když jsem jel domů tramvají, mozek se línou chůzí dopotácel zpátky a ptal se, co je novýho. Vybral si emaily, zjistil, že má asi 100 000 zmeškanejch hovorů od Járy a okamžitě poznal záchranné kruhy, které doktor házel a hned věděl co by s nimi dělal.

Já se dost nerad chlubím svými faily a stále to nedokážu brát tak úplně s humorem. Zde jsem udělal vyjímku, protože jsem skutečně nepřeháněl. Shoda tolika špatných okolností, to prostě stojí za úvahu. A ač nějaká znamení a energie beru s rezervou myslím, že tentokrát jsem to prostě udělat neměl. Říká se, že se nikdy nezavřou žádné dveře, aby se neotevřely jiné. Jen to třeba není otázkou dvou měsíců, než ty otevřený objevím. Jedny dveře se ale otevřely už teď. Znamenají debordelizaci mého života, trochu času navíc v roli studenta ale hlavně, začaly se mi dít tyto divné historky. A já je začal zapisovat. Na začátku jsem napsal, že mě psát prostě baví. Teď jsem si ale dovolil začít psát něco, co je opravdu jen moje. Jestli mi to půjde, budu dělat třeba copywritera a budu psát články typu 5 věcí které musíte vědět, než si utřete prdel. Ba ne, k tomu bych se nesnížil a to by mě asi nebavilo. Myslím tedy ty články typu 5 věcí… Je to ale rozhodně nový pohled na věc a spolu s historkami i nové zážitky. No nestálo to teda za to?

Leave A Comment

11 + 20 =