čte: autor |
Parta již při obědě připitých havranů se u jídla bavila o pěkné holce, které kapal mozek na zem, když ji vynášeli po schodech ven. Nějakej vořech, co si právě venku ulevil, se k nelibosti své paničky rozhodl, že to ochutná. Panička hystericky ječela: „Fuj, fuj, fujeto!“ Tak jí říkám: „Ty vole, vy naděláte, vždyť je to jen mozek, madam, ne? Ha ha ha.“ Chodí tam ale i jeden popelář. Nosí normálně oranžovou bundičku pražských služeb, ale je ověšený zlatem a pod tou bundou nosí košili značky Louis Vuitton.
Kde se ale vzal ten papoušek? Strejda totiž způsobem, jakým získal svou sbírku rembrantů, získal i takového olezlého vycpaného papouška. Když ho viděl vystaveného na kontejneru, okamžitě ho sbalil a věděl, co s ním. V pátek už byl spolu s tetou na chalupě a šel na pivo do místní hospody. A v sobotu dopoledne říká tetě: „Ty poslouchej, víš jak jsou tu ty Pražáci? Představ si, voni měli nějakýho papouška, co jim tady ulít. Je to prej nějaká šílená exotika. Nabízejí nálezci 100 papírů.“ „Kecáš, to bych fakt nedala,“ odpověděla teta. Strejda se zatvářil nevinně jako kakao v hospodě a s klidem prohlásil: „No fakt, Venca to včera říkal, jak jsme byli na tom pivu.“ Teta utírá talíř a mumlá si: „To jsou blázni… 100 papírů…“ Strejda se ale už opět věnuje novinám. Nebo to alespoň tak vypadá. Ve skutečnosti periferním pohledem sleduje tetu, jestli mu to baští.
Strejda si zákeřně počkal na noc a v noci se vyplížil ven. Vypelichanou vycpaninu přidělal drátem na sloupek plotu a vrátil se zpátky do postele. Když ráno teta vstala a začala chystat snídani, říká si, že by to chtělo ještě ředkvičky. „Kouknu se, jestli je už co vytáhnout,“ pomyslí si teta a vydá se k záhonku. Hned ve dveřích ale stuhne. Na plotě sedí „100 papírů“ a tak nějak divně na ni kouká. Teta opatrně vycouvá zpátky do chalupy a už běží pro strejdu: „Pavle, Pavle, vstávej, na plotě je ten papoušek od těch Pražáků.“ Strejda vyskočil, stáhnul povlak z peřiny, bleskově ho tetě podal a začal lov. Teta se pomalými a plíživými kroky blížila k vycpanině. Čím ale byla blíž, tím se jí zdál papoušek divnější. Šeptá tedy strejdovi: „Von je nějakej divnej…. Vůbec se nehejbe a je takovej divně oslintanej. Za takovýho chudáka takovejch peněz?“ „Tak není zvyklej to víš…. V noci byla zima a třeba se ho i něco pokoušelo sežrat. A vůbec, kolik si asi tak myslíš, že na Vysočině lítá papoušků?“ Tasí strejda promyšlenou oponenturu. Teta vítězně přehazuje povlak od peřiny přes papouška a ten se kácí bez hnutí k zemi a je hned vše jasné. Prostě, jak strejda později pronesl: „Nelovte papoušky, když nemáte lovecké zkoušky.“
Není to nádherný důkaz lásky? Lásky tety, že hned požádala o pomoc s lovem svého muže? Důkaz lásky strejdy k tetě, který jí připravil takovou bojovku a vydržel to hrát vlastně celý víkend?