No když sis neřek

Když jsem se konečně rozhoupal změnit práci, tak jsem jak už to tak bývá rozhodil sítě. Nevím jestli nás propojil Google svými zlověstnými algoritmy nebo vesmír svými neméně temnými energiemi, ale zavolal mi chlapík z IT connect. To je česká firma, která nechává v Číně vyrábět myši, klávesnice a tak. Chlapík chtěl odemně natočit nějaká videa. Sice to vyšumělo, ale to není důležité. Nabídka přišla, když jsem byl na firemní akci a protože můj odchod z firmy nebyl žádný tajem, hned jsem se začal prsit před kolegyněma. Jednou z nich byla i Aneta. Dáma silně přes čtyřicet, ale se skvostnou postavou. Ta se taky hned chytla: Járo, ty budeš jednou slavnej. Jára započal svůj proslov: No… Jednou budu sedět u Krause na gauči. Ty na to budeš koukat v telce a řekneš: S ním jsem pracovala. Toho si pamatuju… Pak nastoupil SaBoo a dodal: A byla jsem tak blbá, že jsem s ním ani nespala. Ostatní kolegyně vyvalily oči. Aneta ne. Ta jen pokrčila rameny a zahlásila: No když sis neřek… Ke mně nebo k tobě? Rychle kontrovala Kamila. V určitém věku to je prostě jednodušší.

 

Když opomenu hochy ve školce kteří mlátí kyblíčkem dívky po hlavě aby jim vyjádřili lásku, prásknu na sebe jinou historku z mých 16ti nebo 17ti let. To jsem si taky neuměl říct, ale hlavně – nefungovalo by to. Byla jiná doba, ale hlavně mladé dívky pářící tanečky vyžadují. Jasně že jo. Je to logické. Potřebují pro zplození potomků vybrat toho správného samečka s tím nejbarevnějším vocasem. Dámy v Anetině věku už takových tanečků viděly dost a tak je nepotřebují. – Vědí totiž dobře samy oč jde a že děti to nejsou.

 

Byla zhruba polovina 90tých let, a já chodil do osmý nebo devátý třídy. Neměli jsme internet ani mobily. Prostě dneska dost těžko představitelná doba. Na hodinu občanky se nosily noviny a četly se aktuality. Už bylo Metro, které se rozdávalo, ale z toho jsme aktuality nikdo neví proč nesměli číst. Přístup k informacím byl hodně limitovaný. Facebook, Youtube Google… Nic z toho. Nešlo prostě zadat do google how to autofelace… takže na naší sexualitu jsme byli sami. Možná tak maximálně s časopisem Bravo a jeho rubrikou: Láska, sex a něžnosti. Anebo Leo. Ale to je v podstatě skoro to samý. Zatlačte slzu. Pokračujem…

 

S klukama, ale i s holkama to třískalo jako se smažkama na Czechteku. Stejně jako dnes. Jen dnes se adolescenti mohou poradit s googlem. Já měl svou favoritku – spolužačku Míšu. My hoši co spolu chodíme… jsme měli svůj klub a dívky taky svou řekněme sociální skupinu. S Míšou jsme blbli, pošťuchovali se, zlobili se, soutěžili spolu a moc nevěděli jak si to říct.. Ale to bylo stejné jako i u ostatních dvojic na Marsovsko-Venušovském bitevním poli. Míša to jednou hodně přepískla a urazila mé mladické ego. Cha já byl ale jelito. A teď přijde to mlácení kyblíčkem… Nasadil jsem dvojitého agenta Pavla, aby Míšu vytáhl na hřbitov. V našem okolí byl totiž jeden nepoužívaný, zamčený a značně zchátralý hřbitov, kam si chodil náš klub hrát a natajňačku kouřit. Pavel Míše řekl, že je tam schovaná kronika našeho klubu a že jí to ukáže. Já šel za nima, na hřbitově jim nadběhl a v silikonové masce lebky na ně vyskočil. Míša si (málem) cvrnkla do trioly. Kdyby se to dneska stalo mě, tak mi pan kostroun volá rychlou. Základku jsme dochodili v podobném duchu a pak se nějak prostě přestali vídat s Míšou i s Pavlem. Občas jsme se potkali, ale vlastně jsme si neměli moc co říct a vždycky se cítili tak nějak trapně nebo spíš nepatřičně. Pavla jsem pak párkrát potkal v hospodě, ale byli jsme tam vždycky s někým jiným a tak na sebe jen mávli.

 

Můj oblíbený Jiří Charvát rád používá přirovnání myšlenkového toku k running shushi. Stále k vám něco jezdí a to nezávisle na tom, jestli ještě můžete nebo ne. Navíc jezdí to, co si nikdo neobjednal. Zamkl jsem ty dveře? Budu muset začít cvičit. Přes vlny rubikonu k tobě blíž… Co to je vlastně ten rubikon? A má nějaký vlny nebo co? Ježiš to jsou ale kozy… A ta mrdel! Cestou zpátky kopím chleba. A přesně takhle mi jezdila myšlenka na Míšu. Nebyl den aby mi jí ten můj debilní mozek nenaservíroval hned několikrát. A to trvalo snad 25 let.

 

Vysvobodil mě až třídní sraz. Když dorazila Míša, nekonala se žádná scéna jako z filmu Rozamundy Píčový. Z Míši je dneska taková obyčejná utahaná paní z autobusový zastávky a ani mozek ani srdce na ní neshledalo nic zajímavýho. Utahaná? No aby taky ne, když má dneska s Pavlem 4 děti.