Papoušek za 100 papírů

Když jsem u zákazníka na Petřinách, nikdy se nezapomenu zastavit na oběd v Samojídelně. Je to taková šílená čtyřka. Jakoby uvíznula v nějaké časové kapse z dob komoušksých. Jednou jsem tam byl s Honzou a ten prohlásil, že už jí jednou navštívil a že od jeho návštěvy, která proběhla koncem 80tých let zde mají nový ubrusy a nerezové příbory. Jinak nic… Kvůli jídlu tam ale fakt nechodím. Nevaří tam sice zrovna hnusně, ale že by to bylo nějak dobré, to se teda tvrdit zrovna nedá. Chodím tam kvůli genius loci. Atmosféře, kterou byste jinde hledali jen těžko. Umakartové obložení stěn, nalitý výčepní, smrduté tácy, zmatení důchodci, pěkná pokladní, které leze zadek z kalhot ven, stejně jako prsa z tílka, ale hlavně hosté. Parta již při obědě připitých havranů, se u jídla bavila o pěkný holce, který kapal mozek na zem, když jí vynášeli po schodech ven. Nějakej vořech, co si právě venku ulevil, se k nelibosti své paničky rozhodl, že to ochutná. Panička hystericky ječela Fuj, Fuj je to. Tak jí říkám, ty vole, vy naděláte, dyť je to jen mozek madam ne? Ha Ha Ha. Chodí ale tam i jeden popelář. Nosí normálně oranžovou bundičku pražských služeb, ale je ověšený zlatem a pod tou bundou nosí košili značky Luis Vuitton. Můj strejda býval taky popelář. Vlastně řídil popelářské auto a o něm a o mé tetě, je dnešní fejeton.

Dění fejetonu Papoušek za 100 papírů je zasazen do jejich chalupy na Vysočině. Chalupa je plná různé veteše, mezi níž exceluje sbírka obrazů. Prostě, když nějaký obraz strejda našel u popelnic, tak si ho vzal a pověsil si ho na chalupě. O těchto obrazech vždy s láskou hovoří celá naše rodina jako o Rembrantech. Je to vskutku podivuhodná sbírka výtvarného umění. Od gotické bolesti, přes barokní prsa a prdelky, funkcionalismus padesátých let až po postmoderní experimenty anonymních umělců. Kde ale jinde najít diamant než tam, kde by ho nikdo nehledal? Tedy mezi odpadem? Možná si říkáte, že podle názvu fejetonu se mezi rembranty objeví nějaký cenný obraz s papouškem že? Tak ne. Je to skutečně jen odpad. Je ale moc fajn, že obrazy dostaly druhou šanci.

Kde se ale vzal ten papoušek? Strejda totiž způsobem, jakým získal svou sbírku rembrantů, získal i takového olezlého vycpaného papouška. Když ho viděl vystaveného na kontejneru, okamžitě ho sbalil a okamžitě věděl co s ním. V pátek už byl spolu s tetou na chalupě a šel na pivo do místní hospody. A v sobotu dopoledne říká tetě: Ty poslouchej, víš jak jsou tu ty Pražáci, představ si, voni měli nějakýho papouška, co jim tady ulít. Je to prej nějaká šílená exotika. Nabízejí nálezci 100 papírů. Kecáš, to bych fakt nedala, odpověděla teta. Strejda se zatvářil nevině jako kakao v hospodě a s klidem prohlásil: No fakt, Venca to včera říkal, jak jsme byli na tom pivu. Teta utírá talíř a mumlá si to jsou blázni…. 100 papírů. Strejda se ale už opět věnuje novinám. Nebo to alespoň tak vypadá. Ve skutečnosti periferním pohledem sleduje tetu, jestli mu to baští. Upřímně, 100 000 není v kontextu minulé historky mnoho, ale pro dva běžné smrtelníky, to je stále velmi slušná sumička.

Strejda si zákeřně počkal na noc a v noci se vyplížil ven, vypelichanou vycpaninu přidělal drátem na sloupek plotu a vrátil se zpátky do postele. Když ráno teta vstala a začala chystat snídani, říká si, že by to chtělo ještě ředkvičky. Kouknu se jestli je už co vytáhnout. Pomyslí si teta a vydá se k záhonku. Hned ve dveřích ale stuhne. Na plotě sedí 100 papírů a tak nějak divně na ní koukaj. Teta opatrně vycouvá zpátky do chalupy a už běží pro strejdu. Pavle, Pavle, vstávej, na plotě je ten papoušek od těch Pražáků. Strejda vyskočil, stáhnul povlak z peřiny, bleskově ho tetě podal a začal lov. Teta se pomalými a plíživými kroky blížila k vycpanině. Čím ale byla blíž, tím se jí zdál papoušek divnější. Šeptá teda strejdovi. Von je nějakej divnej…. Vůbec se nehejbe a je takovej divně oslintanej. Za takovýho chudáka takovejch peněz? Tak není zvyklej to víš, v noci byla zima a třeba se ho i něco pokoušelo sežrat. A vůbec, kolik si asi tak myslíš, že na Vysočině lítá papoušků? Tasí strejda promyšlenou oponenturu. Teta vítězně přehazuje povlak od peřiny přes papouška a ten se kácí bez hnutí k zemi a je hned vše jasné. Prostě, jak strejda později pronesl: Nelovte papoušky, když nemáte lovecké zkoušky.

Není to nádherný důkaz lásky? Lásky tety, že hned požádala o pomoc s lovem svého muže? Důkaz lásky strejdy k tetě, který jí připravil takovou bojovku a vydržel to hrát vlastně celý víkend? A není to lepší než ultimátní a vyděračské miluji tě?