Někdy možná

Byl jsem v jiným ze zákazníkových obchodů s luxusní dámskou módou, než v kterém pracuje Rosťa. Mořím se pod stolem s kabelama a lámu si hlavu nad tím, proč tiskárna netiskne. Je to přece všechno dobře zapojené. Všechno je dobře nastavené. A nic. Prostě to netiskne. Nechápu. Já se na to můžu za ty prachy a tak dále…  Prodavačka ještě nezapomene obvyklý komentář: No ráno to všechno fungovalo normálně. Hm, tak to mi fakt pomohlo tahleta informace. A zkusil jste to ještě restartovat? Radí zkušeně prodavačka. No že bych to ještě resetoval? Ano, i my to děláme a ano, i nám to pomáhá. Ostatně proto vám to vždycky radíme. To je dobrý nápad, laškuji s prodavačkou a kasu restarutuju. Jen se ale prodavačka znovu přihlásila do čerstvě restartované kasy, rudnu tak rychle, že by mi to mohl kdejaký chameleon závidět. No a jak říkají Slováci, zrazu začne tlačáreň vrčať a tlačiť jeden papier za druhým.  

 

Začínám balit vercajk a v tom přišla ke kase paní ve středních letech, která si vybrala bundu. Bunda to byla docela pěkná, péřová, prošívaná… Dovedu si představit, že kdybych byl ženská, dal bych za ní někde v Gateu nebo v CAčku tak dvojku, možná i dva a půl litru. Paní položila bundu na pult, prodavačka jí namarkovala a oznámila cenu. 9 990. Paní sice nasadila překvapený výraz, ale nereagovala tak, jak bych reagoval já. Tedy to si tu bundu za tak strašlivou raketu narvi do prdele. Její reakce byla naprosto opačná. Ježiš, to je levný. Tak já si vezmu ještě jednu pro mámu. Paní položila druhou bundu na pokladní stůl, PÍP, dalších 9 990.  Z peněženky vylétla kreditka směrem k terminálu, bunda vlítla do tašky, úsměv prodavačky a děkujeme, a na shledanou.

 

Než jsem se stačil vzpamatovat, tedy upřímně řečeno trvalo mi trochu déle, tak se k pokladně dostala další zákaznice. Tato dáma byla již v pokročilejším věku. Její oblečení neříkalo vůbec nic. Absolutně mě tak nemohlo připravit na to, co bude následovat. Prostě oblečená v úplně normálních hadrech a vlastně celková její vizáž byla v takovém šedém průměru. V každém vagónu pražského metra takových bab napočítáte dvacet na jedný ruce. Počkat to je nějaká blbost. No prostě vypadala jak tetka, která se zastavila v pauze na oběd a jen tak z nudy se stavila pro něco na sebe. Něco si jen tak koupí a teď zase rychle zpátky někam do úřadu, aby si tam sedla za prehistorický komp, kde už 40 let vyřizuje 40 hodin týdně úřední dopisy. Tetka položila na pult asi šest, nebo sedm dalších tuctových kousků ne nepodobných těm, co měla právě na sobě. Jedno sako, asi dva svetříky, dvě košile, možná tam bylo i nějaký tričko. Prodavačka markuje a oznamuje: 103 000. Tetka se usměje, vytáhne zlatou kreditku s nápisem The Sex Pistols a prohlásí. No to je zadarmo…. Do kdy budete mít ty slevy? Že bych se ještě zastavila.

 

Tetka byla asi kdysi dávno slušná punkerka. Převálcoval jí snad čas, prachy, konzum, nebo snad kompromisy, které musela udělat na účet své punkové duše? Nevím. Jen aby nezapomněla na to, kým je, nechala si udělat takto extravagantní kreditku. A opravdu ví kým ve skutečnosti je? Myslím tím, jestli je ještě vlastně zlatá kreditka s nápisem The sex pistols známkou punku, nebo je to naopak výsměchem celé punkové subkulturě?

 

Víte vlastně, vy kým ve skutečnosti jste? Nemáte náhodou taky takovou kreditku, která je takovým klíčem a v případě právě kreditky dokonce prostředkem k tomu, aby vám umožnila být tím kým chcete nebo dokonce tím kým ve skutečnosti jste? Stejně ale toho nikdy nevyužijete a jen si ji hýčkáte jako takovou vzpomínku na minulost? Nebo naopak něco, co se dá označit souslovím někdy možná? A nezbývá vám z toho snu který jste kdysi snili, stejně jako té tetce už jen ta kreditka…….?