čte: autor |
Zamiloval jsem se do Kimchi.
Ohnivej, fermentovanej zázrak z Koreje. Kombinace zeleniny, co ti rozjede metabolismus
i vzpomínky na všechny kozičky, který jsi kdy viděl. Ale nebyl bych to já, kdyby mi nepřišlo zbytečný kupovat ho hotový. „Vždyť je to drahý jak líbání v Thajsku. To si přece můžu udělat sám.“ Naivně si myslel Ondřej.
Nakoupil jsem všechno přesně podle YouTube – zelí, ředkev, rybí omáčku, chili pastu, rukavice a spešl hrnec, co stál jak padesát kilo týhle kulervoucí speciality.Nastrouhal jsem to, napěchoval a odnesl vykvasit do sklepa. A pak jsem na to zapomněl.
O pár týdnů později stojím u dveří do sklepa a čekám, až přijede výtah.
Něco tu smrdí. „Do prdele, to snad utíká plyn, nebo co?“ Chápeš správně. Nebyl to plyn.
Když jsem otevřel dveře mezi kóje, první nádech byl jako kdyby za nimi stál zechcanej bezdomovec, kterej mi rovnou vrazil pěstí. Zatmělo se mi. Čím víc jsem se blížil ke svý kóji, tím víc se ta vůně měnila na biochemickou zbraň. Přísahám, zvedl se mi kufr jak varle při náhodným kontaktu s cyklistickým sedlem.
Po tom, co jsem ten toxickej vodpad zlikvidoval s důstojností krizovýho vyjednavače, zaujalo moji pozornost něco jinýho.
Stará plechová skříň.
Dědictví po tátovi. Nasoukal ji sem ještě on, nějakým podivným kouzelnickým trikem.
Úplně jsem zapomněl, že tam je. Nevěděl jsem přesně co v ní je, ale tušil, že to bude nějaký nářadí.
A to si už pár měsíců říkám, že bych měl opravit ty židle, co mám doma. Skřípou jako kdyby denně hrály koncertní skladbu pro pilu a opoci. Samozřejmě jsem to prokrastinoval – protože nemám nářadí. No jo. Výmluva právě zmizela. Tak holt kurva do toho, no…Co se dá dělat.
Otevřel jsem tu skříň. Čekal jsem, že v ní najdu nějaký starý šroubováky, rukavice, pájku, několik ročníků časopisu Urob si to sám a nasyslený zásoby vypínačů, zásuvek, šňůr a podobnýho marastu, kterej dneska koupíš v Obi za pár korun. Bylo tam všechno z toho.
Ale i něco navíc.
Vzadu, úplně dole, zaprášený a omotaný izolačkou, ležel papírovej kufr.
Přesně ten, se kterým jsme jeli k Balatonu, když jsem byl ještě dítě. A byl dokonce zamčenej. „Co je kurva todle za poklad?“ říkám si, když se dostávám do útrob kufru.
Izolepu mám rozřezanou, zámek jak z holčičího deníčku jsem taky zdolal. Víko konečně povolí.
Na vrchu leží stará deka. Zelená, chemlonová se čtvercovým vzorem. Tu si taky pamatuju.
Okamžitě se mi vybaví, jak mě ten šmejd z DDR štípal po celým těle. Pod ní se ale ještě ukrývají čtyři šanony. Na boku mají napsáno: „Ceníky stavebních prací – 1978–1983“.
Ty vole. V tý době otec ještě nestavěl. Účetní úchyl to taky nikdy nebyl.
A hlavně – proč by takovou věc zamykal a schovával na dno Macochy jak Zmijozelův medailon?
Otevřel jsem jeden šanon.
List za listem – dopisy od ženy, která znala svýho muže dřív, než se z něj stal ten tichej chlap s hlavou plnou vynálezů jak z večerníčku Pata a Mata.
A list za listem – dopisy opravdovýho chlapa, opravdový ženě. Ne matce, ale dívce v rozpuku. Byla to ona. A byl to on. Stejnej rukopis, kterej jsem znal z nákupních seznamů, vzkazů a omluvenek do školy. Byli to pořád oni – ale tak, jak jsem je nikdy nezažil.
V rohu tý kovový skříně byla i zapomenutá lahev vína.
Jakoby tam na mě ty roky čekala. Jakoby mi ji tam táta schoval právě pro tuhle chvíli. Vzal jsem jeden šanon, tu flašku a sedl si s nima do parku naproti baráku. Slova. Starosti. Obavy. Humor. Životní naivita. Ale hlavně láska. Proudilo to všechno na mě ze zažloutlejch svědků doby, která je dávno v prdeli.
Dopil jsem lahev.
Zaklapl šanon.
Pak si usral a vrátil to zpátky do kufru.
Ze skříně jsem vytáhl nářadí a vzal si ho nahoru.
Večer jsem si sedl na židli v kuchyni. Nářadí leželo na stole. Všechno hotový. Všechny čtyři židle mi prošly pod rukama a každou jsem dal do kupy. Ne úplně do vůně, ale nikdo hold nemládne.