čte: autor |
Celý život mě v hlavě pronásleduje myšlenka: Jaký by to asi bylo, kdybych se sebral a vypadnul někam doprdele. Myšlenka mě přepadávala v různých situacích i životních obdobích. Někdy byla myšlenka na praktickou realizaci této experimentální emigrace absolutně nerelevantní ale někdy… Někdy zase jo. Jenže zkus uhodnout, co jsem vždycky asi tak udělal… Nic. Absolutní hovno. Proč? No protože jsem lenivej, bojím se neznámého, a hlavně… neumím anglicky.
Vždycky jsem dokázal vyplodit sto stránek PowerPointu, proč to nejde a proč je lepší zůstat doma. Až jsem konečně zjistil, že jediná relevantní překážka je fakt ta angličtina. Tak jsem se ji prostě naučil. No a co teď? Už nic nebránilo tomu, abych se stal digitálním nomádem. Takový ten sen všech freelancerů, co chtějí z gauče u moře vyřizovat e-maily a pít mojito.
Vyrazil jsem na cestu a… zjistil, že život digitálního nomáda není nic pro mě. Ve skutečnosti jsem tam ale přišel na víc uvědomění:
1. Uvědomění: Měj krytá záda, a to nejen kvůli slunci
Když už se rozhodnete zvednout chrbát z gauče, je dobrý si ten chrbát krejt. A to nejen proti slunci. Terry Pratchett to v Barvě kouzel popsal přesně – pojištění je taková sázka. Vsadíte se, že se něco posere, a když jo, tak sázku vyhráváš a vlastní neštěstí tolik nebolí. Je to sázka na vlastní neschopnost, škarohlídství a smůlu. No, já tuhle sázku vyhrál hned první den.
Vyrazil jsem, plný elánu, vstříc dobrodružství digitálního nomádství, a skončil v Kočkometu, malým maďarským městečku, které vypadá jak z příručky pro začínající produkční hororových béček. Zaplatil jsem za noc v hotelu, kde recepční vypadal, že zrovna zabil dva turisty. Ráno jsem natankoval, ujel deset kilometrů a auto začalo vydávat zvuky, jako kdybych tam místo benzínu nalil 60 litrů guláše. Auto chcíplo a já zůstal stát uprostřed ničeho.
Odtáhli mě zpátky do Kočkometu, kde mě ubytovali na další tři dny. Každé ráno mě budil zvuk slepic pod oknem a jednou jsem dokonce zahlédl kozu, která vesele štrádovala po náměstí. Přestože ve snídaňovým bufetu byla i láhev pálenky, recepci jsem raději přestal zdravit, protože recepák měl v očích výraz, jakoby večeře dělal z hostů.
Bez pojistky by mě určitě naporcoval.
2. Uvědomění: Starý kamarádi jsou stále kamarádi, i když jsou to Maďaři
Třetí den v Kočkometu mi volali ze servisu. Anglicky uměli asi tolik, co já maďarsky. A to já umím jen „Netudom Maďárom,“ což v překladu znamená „Neumím maďarsky.“ A vzhledem ke svýmu věku si pamatuju ještě něco jako „Matyldejjjjeej.“ A jsem na 99% přesvědčenej, že to neznamená klínovej řemen.
V téhle zoufalé situaci jsem si vzpomněl na Kiliana. Kamaráda, se kterým jsem kdysi sdílel nejen společnej kancl. Kiliana, kterého jsem neviděl snad pět let, napůl Čecha a napůl Maďara. A co udělá člověk v krizi? Napíše kamarádovi, kterého neviděl věčnost.
Napsal jsem mu zoufalou zprávu na Facebook: „Kamaráde, potřebuju pomoc!“ O pár minut později jsme už měli video call. Já seděl na posteli v pokoji, kde klimatizace vypadala jako strojek na cukrovou vatu, a on stál někde ve svým jahodovým poli, zatímco kolem něj běhala jeho babička a křičela něco o bramborách.
Kilian samozřejmě všechno zařídil. Překládal telefonáty se servisem, ujišťoval mě, že to bude v pohodě, a já si uvědomil, jaké mám štěstí, že mi do života vcházejí lidi, jako je on. V tu chvíli jsem měl pocit, že staří přátelé jsou jak tyhle vzpomínky – trochu zaprášené, ale když je potřebujete, stačí je trochu oprášit a hned vám pomůžou.
Uvědomění? I když se s někým nevidíte pět let, neznamená to, že by se vaše cesty nemohly znovu střetnout. A zjistíte, že těch pět let vlastně vůbec nic neznamenalo, protože opravdoví kamarádi jsou s vámi i přes FaceTime a i přes babičku v pozadí, hulákající něco o bramborách.
3. Uvědomění: Než třískneš dveřma, podívej se, jestli nejsi čistě náhodou tak trochu v prdeli
Když už jsem se po procházce dostal do hotelu, zbývalo mi půl hodiny, než zavřou servis. Nechal jsem si proto zavolat tágo, abych se tam dostal včas. Recepční mi se svým
psycho-úsměvem přikyvoval, že taxikář ví přesně, kam má jet.
Jenže najednou se baráky kolem mě začaly ztrácet a před sebou jsem viděl jen prázdné pole. Jako kdyby se mi ve chvíli, kdy jsem opustil civilizaci, rozsvítilo v hlavě: „Hele Ondro, tady něco nesedí.“ A taky jsem začal mít podezření, že přesně vím co. Začal se mi v hlavě přehrávat podcast: Příběhy českého zločinu.
Dročkář zatočil k polorozpadlýmu statku, kde bylo okolo spoustu vraků. „To je jak z hororu kurva!“ Jede mi hlavou. Nervózně poposedávám a připadám si jak ovce, jedoucí na porážku, která si říká, že to nějak dopadne. Taxikář mě tam vyhodil a bylo na něm sakra vidět, že se hned chystá vystřelit pryč. Evidentně se tam taky necejtil nejlíp. Naštěstí jsem ho stihl zastavit. Samozřejmě, že jsme byli úplně jinde. Poučení? Kdybych zaplatil a třísknul dveřma, byl bych asi prožil celej statek Pohádka s maďarským scénáristou.
4. Uvědomění: Když se nic neděje, je to jen nedostatek všímavosti
Vždycky jsem miloval letoviska před sezónou. A přesně tak vypadala Constanta když jsem do ní dorazil. Je to jako sledovat zrod novýho života plnýho nadějí. Pláže prázdný, bary ještě zavřený, ale ty můžeš cítit to napětí. Pokud máte dostatek všímavosti a pozornosti, vidíte támhle kluka, co natírá bar, támhle někoho, kdo opravuje lavice… Jako bys byl součástí něčeho velkýho, co teprve přijde. Davy turistů ještě nedorazily, město spí, a tobě se zdá, že jsi svědkem posledních klidných chvil před bouří. Tady na cestě jsem zjistil, že nedostatkem pozornosti začíná nuda a z nudy už vzniklo spoustu průserů. Jo. Sice vzniklo spoustu průserů, ale taky vznikl mrak skvělých věcí.
Když se ohlídneme po svých vlastních klidných a předbouřkových období, byla to nuda způsobená nedostatkem validních podnětů, nebo leností je vnímat?
5. Uvědomění: Samota je super, osamělost ne
Samota a já, to je dlouhodobý vztah. Já si užívám, když nemusím nikoho poslouchat. Klidně
a s maximálním potěšením si zajdu sám na oběd, kde nikdo netrvá na tom, abych poslouchal jeho problémy nebo sdílel ty svoje. Dokážu si bez skrupulí vychutnat každé sousto i s mobilem v ruce, a když chci, žvýkám půl hodiny jak přežvýkavec, zatímco hypnotizuju zdi. Na cestě si uvědomuju jak je super, že neslyším věty jako: „Víš určitě, kam jdeme?“ nebo „Mám hlad, mám žížu, chci zmrzku.“ Prostě si dělám, co chci a řeším jen svojí chuť na zmrzku a svojí chcací potřebu. A fakt, že jsem se v Constantě kolikrát ztratil? Absolutní klid. Konečně nikdo nečeká, že budu předstírat, že vím, kde jsme a kam jdeme.
Ale pak přišla noc. Tma, moře šplouchá, turisté proudí kolem mě, každý se baví, pije a směje se. A já tam stojím, sám. Jak osamělý vlk, který si myslel, že je král smečky. Teď mi ale dochází, že vlci smečku potřebují. Chtěl jsem se rozptýlit, tak jsem zamířil do baru. Sedl jsem si k baru a dal si drink. Přes celý podnik mi oči sklouzly na krásnou brunetu, co vypadala, že právě vypadla z reklamy na parfém.
Usmála se. Kurva, vona se na mě usmála. Než jsem si stačil v hlavě poskládat balící hlášku
v angličtině, přišla ke mně. „Co tu děláš sám?“ No, byla to jen štětka, ale uvědomil jsem si jednu věc: Samota je fakt super, pokud máte kamarády nebo někoho, s kým tu samotu občas sdílíte. Ale osamění? To je úplně jiná liga. Když kolem vás proudí turisté, moře šplouchá a vy tam stojíte sám, najednou si uvědomíte, že to není zas taková sranda.
6. Uvědomění: Poznej se, přijmi se a nech ostatní, aby tě taky přijali
Tohle uvědomění jsem dostal na setmělém molu, kde na jednom konci zářilo město a na druhém chladilo moře. Prošel jsem kolem chlápka, kterej vypadal jak když utekl z továrny Willyho Wonky. Chlapík hrál na harfu hned vedle secesního kasína. Když jsem ho poslouchal, cítil jsem, jak se ve mně něco mění. Jakoby ta harfa rozechvěla něco hluboko uvnitř mě – něco, co jsem do té doby ignoroval.
A tehdy mi to došlo. To, že se potuluju po světě a hledám něco venku, je vlastně zbytečný, když mám něco tak krásného a málo poznaného uvnitř sebe. Přijetí začíná u sebe. Harfista hrál dál
a já jsem najednou věděl, že první krok k tomu, aby mě ostatní přijali, je smířit se s tím, kdo vlastně jsem. Naučit se to mít rád a pak nechat ostatní, aby to měli rádi taky.
7. Uvědomění: Plány jsou fajn, ale realita bývá často lepší
Ačkoliv plánovat je skvělý a i společnost dává iluzi kontroly, život má svou vlastní hlavu. Naštěstí to většinou dopadne líp, než si myslíme. Když vám nevyjde plán, něco se stane vždycky. To je fyzikální zákon přímo z Bruselu. Pak záleží jen na vás, jak se k tomu postavíte. Já jel takhle k deltě Dunaje. Krásná památka Unesco, ale nesehnal jsem loď. Zklamaně jsem jel domů. Můžu nadávat kvůli nevydařenému plánu a nebo se radovat z krásného výletu. Fór je v tom, že jako všechny ostatní věci i tohle je volba. Podobnou volbu
děláme mnohokrát denně. A cítíme se pak přesně podle toho, jak volíme.
8. Uvědomění: Když jsi línej, zůstaneš doma
Můj táta vždycky říká: „Co mají všichni s tím vystupováním z komfortní zóny? Já mám tu svou rád. Ať mě z ní nikdo furt nevystrkává.“ To je docela vtipný, ale když se nad tím zamyslím, je to i trochu smutný. Ty nejdůležitější změny se totiž dějí právě ve chvílích, kdy se cítíš nepohodlně. Možná je to tím, že když jsme mimo svou zónu, vnímáme intenzivněji – víc žijeme. Ale žít víc nebo míň? To nejde. Jde spíš o to, jak rychle se věci dějí. Tak nebo tak, nemůžeš čekat, že budeš digitálním nomádem, když se ti nechce ani balit kufr. Ty nejzásadnější věci v životě se totiž dějí právě ve chvílích, kdy se ti do nich vůbec nechce.
9. Uvědomění: Přemýšlej, rozhodni se a přijmi následky
Každé rozhodnutí které děláme, děláme v určitý okamžik. Pro to, aby to rozhodnutí bylo s co největší pravděpodobností správné, je třeba aktualizovat všechny podklady (rozhlídni se) pak přemejšlej, rozhodni a nes následky svýho rozhodnutí. Není třeba na čemkoli lpět. Na druhou stranu není třeba ani jezdit na mrtvým koni.
Neviděl jsem deltu Dunaje. Ujít si Trans-Fagaražšskou magistrálu, nejkrásnější silnici na světě, jsem si ale nenechal. I když byla zavřená. Král totiž musí občas do boje, jen aby nezrezlo mu žezlo. Projel jsem cedulí kterou nikdo nehlídal a užil si to víc než když by byla plná lidí, což obvykle v sezóně bývá. Po ujetí asi dvaceti kilometrů jsem potkal krom silničářů jen pár dalších lidí na motorce a pár jiných aut, který stejně jako mě, cedule nezastavila. Pak mi ale flákl nějakej šutr do podvozku a já si uvědomil, že nést následky za případný odtah ze zákazu vjezdu, dvacet kiláků od cedule nechci. Takže jsem to otočil a jel zpátky. U Trans-Fagaraše nejde vůbec o to, se někam dostat. U Trans-Fagaraše jde jen o to, užít si jízdu plnou zatáček a epických výhledů, stejně jako v životě. A možná právě proto, je ta silnice tak oblíbená.
A tak jsem našel koule v Rumunsku
Zjistil jsem, že být digitálním nomádem pro mě není. Každý má svůj limit – někdo ho má ve výšce himálajských hor, někdo, jako já, ho má někde mezi vybitým telefonem a nefunkční klimatizací v Kočkometu. Důležitý je, si ale poradit. Pochopil jsem taky, že to není o tom, že utečeš někam do prdele a najdeš tam smysl života mezi drinkem s paraplíčkem, západy slunce a prcáním v křoví na pláži.
Když konečně mobilizuješ veškerou odvahu a energii, abys někam vypadl, zjistíš, že nikam utíkat nemusíš. Že všechno to, před čím prcháš, stejně vláčíš s sebou v kufru. A tak zůstává jediná věc. Místo utíkání se s tím vším smířit, postavit se tomu čelem a pokud chceš prožít i trochu toho štěstí, naučit se to mít rád. Samota totiž přijde vždycky a přinese uklidnění nebo minimálně změnu, která jak víme, není ani dobrá ani špatná a záleží na její interpretaci… Ale osamění, to je ten skutečný parchant, před kterým žádný azyl neexistuje.
Já to zkusil. Našel tak několik způsobů, jak se v tom málem zabít, ale hlavní je, že jsem zjistil, kde je moje místo. A to není ve stanu na pláži, ale spíš na gauči, s kafem v ruce, a obklopený tou krásnou zkurvenou Prahou. Prahou, matkou měst, Praga mater urbium, Prahou, domovem mým.