čte: autor |
Tentokrát jsem byl střízlivej, ale že bych byl při smyslech, to tvrdit fakt nemůžu. Moje práce má tu krásu, že nikdy nevíš, co tě čeká. Jeden den ti volá paní, co tetuje obočí, druhej den grafik, třetí den frajer, co dělá sexuálního kouče a rozdává si to se svýma klientkama i klientama na veřejnosti. A mezi tím vším se najde i koučka osobního rozvoje. Tahle konkrétní madam žije střídavě někde mezi Ostravou, Tokyem a Sydney.
Slovo dalo slovo a najednou kritizuju její web. „Je to dost růžový,“ říkám jí. „Ale vy vlastně máte zaměření na ženy, tak asi dobrý…“ Odpovědí mi bylo, že ženský sice netargetuje, ale světe div se – klientky jsou hlavně ženy. Takže je ta růžová paleta nakonec vlastně ok. „Funguje to energeticky. Růžová snižuje vibrace strachu a mění ho na lásku. To je základ každého ženského kruhu,“ vysvětlila mi naprosto vážně koučka. „Ten web, jsem si dělala sama.“ Dodala koučka. Jak je ale mým zvykem, moje huba stihla reagovat dřív než hlava: „Noo, na koučku dobrý.“ Shrnuju kvalitu webu. To jí lehce přinasralo. „Takový věci mi přece nemůžete říkat… Já jsem vaše klientka.“ řekla uraženě. Zapomněl jsem, že u klientů se musí krotit upřímnost. „Koučka takovou kritiku musí zvládnout.“ Zachraňuju situaci. A povedlo se. Nabídla mi kurz zadarmo. Když jsem kouknul na ceny těch jejích mistrovských edukačních klenotů, zjistil jsem, že to normálně stojí kolem sedmi litrů. Jenže co to bylo vlastně za kurzy? EZO jak z nějaký duchovní telenovely. Takže co jsem vybral? Jedinej kurz, kterej vyčníval trochu směrem k normálu, byl Kurz komunikace. Ale co… darovanýmu koni na černou kočku za jeho uchem nehleď.
Kurz byl vlastně super, i když to začínalo vypadat jako rodinný setkání zhulenců. Hypnóza? Jasně. Meditace? Jasně. Ale tý vychcaný šamance se mě povedlo zhypnotizovat natolik, že mi prodala firewalking za šestku. Sleva! Normálně za deset, ale když si to koupíš během hodiny, tak prý ušetříš. Kdo by odolal, že jo? Ale víš co, já to chtěl vždycky zkusit. Žijeme jen jednou a výměna lednice, která už bručí z posledního, bude muset ještě počkat. Když ti vesmír takhle kápne do noty, tak jít jednoduše musíš i kdyby to mělo bejt přes uhlíky.
Jenže když se blížil termín, přišla pandemie a koučka zůstala zaseklá v Austrálii. Nebo spíš
v Astrálii? A pak ta firewlakingová bohyně přišla se skvělým a revolučním nápadem: „Uděláme to online!“ Jo, jasně, já si nasypu uhlíky z vodnice do klávesnice a půjdeme na to, ne? Ne! To bych rovnou mohl vyzkoušet online kurz skoku padákem, kde mi ten padák jen někdo namaluje přes Zoom. S touhle novou dimenzí home office jsem jí poslal do prdele a požádal ji proto
o vrácení peněz. Koučka se divila, že jsem prej jedinej, kdo se nechce účastnit – jo jasně, to ti žeru kotě i s napínákem. Lováky nakonec vrátila. Co se má stát, se ale stane a já si svoje chození po uhlících mohl prožít ještě to léto.
Docela náhodou jsem se ocitl na festivalu objímací sekty, kde zlatým hřebem programu nebylo nic jinýho, než právě firewalking.
Celý to začalo meditací – tak silnou, že se jedna paní úplně složila a bulela jak malá holka, že si konečně odpustila. Další den mi s úsměvem řekla, že se nikdy v životě tak dobře nevyspala. Jasně bejby, stačí odpustit sama sobě. A pak je i spaní v chatce s dalšíma třema spoluchrápačkama jako spát na obláčku.
A pak? Kakaový rituál. Kakao má prej lehce euforický účinky. Mimochodem, až si ho budeš zkoušet frknout, zapomeň na Granko. To má v sobě kakaa asi tolik, kolik je střízlivých lidí na firemním večírku. Zajdi si normálně do bio-kšeftu. Ale, je fakt, že když mám seznamkový období, tak kakao nosím někdy na rande s sebou. Ne že by to tu buchtu vystřelilo z lodiček, ale zahřeje to, a krom tý lehký euforie jí to i vrátí do dětství. A o co víc, než v ní vzbudit příjemný pocity jde?
Pak už jen další meditace, bubínky, tanec – a jdeme k ohni. Bubínky hrály, lidi byli nabitý a já s úplnou samozřejmostí přešel. Jako kdybych byl doma s holkou, všechno šlo hladce a přesně podle plánu. Byl to zlatej hřeb večera, ale stejně přirozenej a samozřejmej jako ranní čištění zubů. Krok do ohně? Jo, přesně tak. Trochu strachu a trochu toho: „Tak a teď!“ Ale ani na chvilku mi nepřišlo na mysl něco jinýho, než že se zrovna děje to, co se dít má. Děje se to, co je přirozený. Když ti osud naservíruje uhlíky, prostě jdeš.
A víš co? Přesně takhle to má v životě bejt. Směřuješ k něčemu, máš z toho respekt a strach, ale nakonec uděláš ten krok a zjistíš, že není nic přirozenějšího. Oheň tě očistí. A lednice? Tak ta vrčí v klidu dál.