čte: Patricie |
Bylo to rande. První rande, abych byl přesný, a všechno šlo zatím skvěle. Patricie se smála mým vtipům, nebo alespoň dělala, že se směje – což je pro nás, co musíme bojovat o přízeň samiček spíš charismatem než vzhledem, něco jako světlo na konci tunelu. Nejsem totiž zrovna ten typ, kvůli kterému by holky skákaly do Vltavy pro jeho vlnité vlasy a sixpack na břiše jako
z reklamy Horsta Fuxe, takže když ji dokážu rozesmát, považuju to za malé vítězství. A tohle vypadalo na docela velké vítězství. A dokonce s blízkým šťastným koncem.
Sedíme v útulné restauraci, před sebou postupně předkrm, hlavní chod, dezert, víno a nakonec kávičku. S každým lokem vína se mi moje ruka sama od sebe blížila o něco blíž k méně a méně veřejným částem jejího těla. Jiskřilo to mezi námi, jak když šoupneš hrnec do mikrovlnky. Celej večer mi navíc stál. A stál mi tolik, až jsem se prostál k poluci. Maskování zrovna dvakrát účinné nebylo. Patricie si toho nemohla nevšimnout. Seděli jsme vedle sebe a pak se naklonila za mě, přimáčkla mi kozy na záda a zašeptala mi do ucha: „Moje kalhotky budou muset taky hned do pračky.“
A já si hned v hlavě začal malovat budoucnost, kde spolu vybíráme v Ikei novou kuchyň, hádáme se o barvu dvířek a řešíme, jestli lednice má být vestavná nebo volně stojící.
Pak už přišla ta chvíle, kterou všichni známe a na kterou se žádnej chlap netěší. Ano, hádáte správně… „Takže kartou, prosím.“ Jasně, jedno malé píp a věc je vyřízená. Vytáhnu kartu, přiložím ji k terminálu. A teď PIN, PINeček… Jenže ten vyjebanej terminál měl klávesnici obráceně. Asi si soudruzi v Číně řekli, že k němu přidají i skrytou kameru a budou dělat sociologickou studii trapasů západní civilizace. První pokus – nic. Druhej? Úplně špatně. Třetí? Jo, už jsem skoro zadal PIN k mý kreditce, jenže místo toho ťuknu kód k mýmu kufru kterej jsem vyhodil už před 20ti lety. Zvednu oči, pingl mě vraždí pohledem a začíná cvakat propiskou. Svalová paměť se prostě nechytala a mozek, ten už vůbec. V mozku totiž přebejvalo to víno a naopak chyběla veškerá krev, protože ta měla aktuálně jiný místo určení. Prostě, drátky se nespojily a ty blbý 4 čísla mi mozek nedokázal naservírovat.
Co mi naservíroval místo toho, byla jen zasutá vzpomínka, jak čekám ve frontě u bankomatu, kterou zdržuje nějakej důchodce. Říkám si, co tam furt blbne a proč z toho krámu neustále vypadávají papírky… A když jsem tenkrát došel na řadu, vidím ty papírky, který tam nechal,
a na kterých bylo napsáno: „Chybný PIN.“
Pingl na mě čumí a to mě ještě víc rozhodí. Všiml si nás i starší pán od vedlejšího stolu, kterej právě papal žebra. Hubu měl zapatlanou od omáčky, prsty od masa, a jakmile zahlídl, že se potím u terminálu, s rachotem mu to jedno žebro upadlo zpátky do talíře. Chvíli na mě zíral, jako by se právě stal svědkem pádu civilizace. Pohled říkal všechno: lítost, že se bratr v mužství trápí, ale taky nepokrytá radost, že je to tentokrát on, komu se to neděje a že se může jen koukat. Přitom si teatrálně otřel pusu do ubrousku a čekal, co se bude dít dál.
Musel jsem zajít pro prachy do auta. Protože jezdím často po vesnicích, kde na tuhle plastovou píčovinu už dávno rezignovali, vozím v něm hotovost. Vrátil jsem se a pinglovi podal patnáct stovek. Vypláznu prachy na stůl a najednou mám takovej zvláštní a poměrně nepříjemnej pocit. Sleduju, jak ty peníze mizí, a v hlavě mi jede: „Tohle mě fakt stálo tolik? A 8 kil za víno? To jsem debil?“
V ten moment mi to došlo. Ne že bych nikdy tolik peněz za rande neutratil, ale nikdy ne hotově. Žiju totiž ve virtuálním světě. Dělám virtuální práci, dostávám za ni virtuální peníze, který jdou na virtuální účet. Ty pak vezmu a pošlu je do Číny výměnou za věci, který nechci, a který kupuju jen proto, abych udělal dojem na lidi, který vlastně ani nemám rád. A to včetně sebe.
S kartou je to snadný. Všechno je nehmotný a abstraktní. Prostě píp – a je hotovo. A ty přitom nepřemýšlíš. Jenže když před sebou vidíš ty opravdový bankovky mizet před očima, začne ti to docela rychle docházet.
Kdybych měl platit vždycky hotovostí, asi bych nikdy neutratil tolik peněz za takový kraviny. Protože když vidíš tu fyzickou hodnotu, kterou musíš zaplatit a tu hodnotu, kterou dostaneš nazpátek, začneš víc přemejšlet o tom, jestli je ta výměna OK nebo ne.
Patricie se na mě podívala se zvláštním pochopením, jako by přesně věděla, co se mi honí hlavou. Pak na mě šibalsky mrkla a s úsměvem pronesla: „Ondro, jestli ti to pomůže, tak to víno vážně stálo za to.“ „A ta poluce… taky“ Dodala Patricie.
„Jo, to je jak v patnácti,“ pronesl jsem ještě s lehkým uzarděním, ale už i s mírným úsměvem.
Oba jsme se zasmáli, a to trapný ticho, co by jinak následovalo, se nekonalo.
V tu chvíli mi došla ještě jedna věc: Že všechny moje životní průsery vždycky začínají nějakým vtipem nebo trapnou historkou. Že život je jen absurdní divadlo a já sám jsem reinkarnací blbýho vtipu.