čte: autor |
Někdy v létě:
Vrcholila moje krize s Alžbětou. Cestou od rodičů mě Ála upozornila na podcast Ředidlo. Dělá ho nějakej Petr Kasanoha. Toho znám, vzpomněl jsem si. Když jsem se začínal zajímat o osobní rozvoj, četl jsem jeho portál Best Class. Pak se ale začal specializovat na vztahy a já jako dlouholetý ženáč myslel, že o vztazích vím úplně všechno. (ha ha)
Teď mi ale přišel vhod a já to jeho Ředidlo naposlouchal odshora dolů a zezdola nahoru. Každej, ale KAŽDEJ díl začíná stejně. „Dobrý den, dámy a pánové, moje jméno je Petr Kasanoha a tohleto je další podcast, další Ředidlo…“ Víte, milá Kamilo, dělat věci správně, ještě neznamená dělat správné věci. Každá situace je jako mince, má dvě strany… – V každým dílu najdete takových mouder jak z dílny Jana Wericha plnou prdel.
Petr Kasanoha má u tý svojí 330 000 členný komunity na Facebooku i seznamku. Holka, která raději poslouchá New Age motivační sračky, než by se nechala strašit Babišem ve zprávách, mě určitě zajímá.
Netrvalo dlouho a už s volnýma rukama po Alžbětě jsem se tam zaregistroval. Mrknul na pár dívek a asi třem napsal. Ale nic. Tak jsem se na to vyprdl. Odpovědi pak přišly později. No, nějak jsem to prokoučoval…
Podzim:
Po létě přišla druhá vlna Covidu. Je až s podivem, jak se o Covidu po pár letech mluví málo. Přitom to byla zásadní změna ve společnosti. Nejvíc cítit to bylo právě při té podzimní vlně. Já přecházím na plnej homeoffice. Nosíme roušky i venku, společnost se militantně rozděluje. Všichni se snažíme nějak přežít. Loveckou sezónu proto odkládám a sebe nakládám do lihu.
Vánoce v pandemii:
Kurva, zase Vánoce a zase sám. To nesnáším. Ála pořádá každý Vánoce takový rodinný setkání. Vyměníme si s rodinou dárky kuželového tvaru a spoustu z nich i otevřeme. Letos jsem se zas stejně jako loni vykalil jak hovado. Z posledních sil jsem se dopotácel z Uberu do bytu, shodil boty a fláknul sebou do postele. Ráno jsem vyfotil rozhozený boty po předsíni a s pocitem originality, fotku poslal Ále. Ta hned odpověděla: „Ty vole, tos mi posílal i loni…“
Zažívám spoustu emočního pnutí, ale psát mi nejde. Vím, že by to chtělo happyend, ale ten chci taky prožít. Vzpomněl jsem si na manželku. Napsal jí – ale jen přání… Neboj. A jak to na mě tak padlo, vlezl jsem na tu seznamku. Chtěl jsem jen zabavit fantazii a pohonit ego. Omrkal jsem pár dívek a Štírka se okamžitě chytla. Vyměnili jsme si pár zpráv a pak zahřmělo. A spadl server…Tak jsem jim hned poslal nabídku na novej. I se slevou pro Petra Kasanohu osobně.
Pak už rychlý přesun na Facebook. Projedu její profil a říkám si, ty vole, na tu nemám… Srdce se mi rozbušilo jak když poznáš v pornu sousedku, ale řekl jsem si: Fame fatale do píče. Tak to hold zkus. Hned po pár zprávách už vím, že tohle je to Best Class. Na rande jsme si mohli tak akorát venku stoupnout k provizornímu vánočnímu stánku, kde prodávali horký svařák.
V rukách jsme svírali kelímky s tou vychladlou sladkou sračkou, ale my tam pořád stáli. Štírka se občas podívala mým směrem, jako by čekala, že to někam posunu. A já jenom zíral do těch jejích očí, jak do dvou studánek do pekla. Bylo to jak u vypitýho kafe. Schůzka skončila, ale ani jednomu se nechce domů. Holka počítá, jestli bude stačit to, co předvedla. A kluk zase počítá, kolik ho to bude stát. Protože na každou slzu, se kurva těžce vydělává. V tu chvíli už můj mozek dávno zabalil kufry. Už se začalo na jeho vzkaz :“Buenos dias, já taky jdu“ kterej mi nechal na lednici prášit. Tahle nádherná holka mi předvedla za půl hodiny celou emoční duhu a ještě přidala pár barev, který jsem neviděl nikdy. A já se začal namotávat, jak tužka na poště.
Ondra začal dělat hodnýho hocha. Upnul se na ní. Souhlasil i s naprostýma píčovinama, dělal ze sebe blázna a nechal na sobě dříví štípat. Klasika. Na každý rande jsem začal vyrábět kytky. Cítil jsem se jako kříženec MacGyvera a zahradníka. Ze žvýkaček, jeleního loje nebo cigár jsem skládal něco, co mělo připomínat květinu. Bylo to kreativní, romantické… a naprosto absurdní.
Jednou mi řekla, že by chtěla ode mě napsat pohádku. Udělal jsem to a když jsem jí přečetl název, řekla že to číst nebude. Že by jí to dojalo. Tak tohle zase dojalo Ondru. Já nad tím strávil 3 hodiny a ty to nebudeš ani číst? Vybouchnul Ondra. Je zajímavé, jak se dokáží slova než projdou těch pár centimetrů z mozku do pusy změnit. V tomhle případě se změnila slova: „Ty krávo! Když si nevážíš mojí práce a mýho času, tak táhni do píče“ na slova: „To nevadí, psal jsem to pro tebe a je jedno, jestli to budeš číst nebo ne.“
Blíží se Valentýn
Řekla si o to, abych jí namaloval mandalu. Jasně, to víš že jo, udělám všechno, všecičko… Leze jí do prdele Ondra. Když jsem u tý prdele, tenkrát to nebyla prdel takový věci na mandalu sehnat. Nezapomeň, že jsme pořád v Coroně. Rám a všechno potřebný jsem koupil online za
vosum kil, ale nejhorší je papír. Ten se online neprodává, takže objednat telefonem a výdejní okénko… Děs. Domlouvám ale další rande na víkend, nic neslibuju, něco tam mám, letím na poštu, ozvu se.
Mezi ty věci, který jsem na víkend měl na seznamu, bylo i setkání s rodinou. Cestou na poštu jsem volal Lubošovi a probírám to. „Ty vole, ty se chováš jako dement. Podívej se, co pro ní děláš. A co dělá ona pro tebe? A jak se ozveš, tak se pohádáte. Prober se, píčo…“
A já se probral: „Ahoj Štírko, můžeme se vidět dneska, nebo v neděli. V sobotu mám to setkání. Jedu tam.“
Z důvodů, který mi dneska přijdou totálně nepochopitelný se Štírka nasrala. A pak už jen následovalo grandiózní vzájemné poslání se do prdele. Nasranej jsem byl z toho 3 dny. Cítil jsem se jako arci-chuj. Vymetla se mnou jak s patnáctiletým faganem. Líčím to Lubošovi a ten jen pokýve hlavou a pronese:
„Co ti na to mám říct? – Tohleto je Best Class, vojeee.“