čte: Honza |
Analýza stavu
Po rozvodu jsem zjistil že to, co vidím v zrcadle, nejsem tak úplně já. Z té formy, do který mě manželka napasovala za těch 18 let, nezbylo skoro nic původního. Takže mi bylo víc než jasný, že pokud se chci posunout dál, musím znovu najít sám sebe. A problém nebyl jenom v tom, že jsme spolu byli tak dlouho. Ale i v tom, že ten devatenáctiletej Ondra, co se s ní kdysi seznámil, už taky dávno neexistuje.
Hledání
Když nevíš kdo jsi, nezbývá ti, než se najít. A jak se to dělá? No přece zkoušením. Jasně, je poměrně dobrej nápad ponořit se víc do svých starých i nových koníčků, najít skupiny lidí, co dělaj stejný věci, a společně s nima tvořit, jezdit, chodit, lítat, malovat, modelovat… nebo se objímat. Mimochem: Sjíždění se není zrovna nejlepší koníček. A najít si skupinu, se kterou to budeš dělat, moc dobrej nápad není.
Já to vyzkoušel všechno. V tý době jsem byl na rande s holkou, ze který se vyklubala psycholožka. Ta mi řekla, že je to úplně přirozený, že si časem nechám jen pár věcí, co mi budou sedět nejvíc.
Jedna z nich bylo rádio. Chodil jsem do pořadu Hospoda. Jaký byl Koncept? Chlastali jsme ve studiu, a v určitou chvíli se zapnul mikrofon a šlo to ven. Jasně, šílenej nápad, ale kombinace chlastu zdarma a potřeby exhibice v mediálním prostoru vždycky zvítězila.
V rádiu jsem taky potkal Martu. Ta byla dost divná na to, aby jí z každý party vyhodili. Takže si založila vlastní partu lidí, co jsou divní na podobným levelu jako ona. A aby to mělo nějakej rámec, řešej mužsko-ženský vztahy. Jezděj na vodu, pořádaj vánoční večírky a dělaj cokoliv, co je napadne. Prostě to pravé místo pro ztracence, jakým jsem byl i já sám.
Objímací sekta
Lidi kolem Marty je nepředvídatelný mix jako cider domácí výroby na punkovým koncertě. Lidi z Tantra kurzů, co si myslí, že orgasmy léčí svět, burleska komunita co mají rádi flitry
a peří ve vlasech, polyamorici a taky tu jsou lidi, co se převlíkaj za zvířata nebo mimina. Někdo by řekl, že je to únik z reality, já bych to spíš nazval Disneylandem pro dospělý. Klub pořádá
i festival. Jeden z členů má kemp na Sázavě, tak se festival koná tam. Když se účastníci začali sjíždět a vítat, bylo to plné objímání a polibků. Jeden z místních dědků u stolu kde líně chlastal pivo to okomentovali slovy: „Ty vole, to je nějaká zkurvená objímací sekta. To nedám!“
Vánoční večírek
Vánoční večírek, ten stál taky za to. Na něm jsem potkal kokainem nabitýho investora, kluka
z MLM s tikem v oku a smradem z huby, což ho diskvalifikovalo z jakéhokoli prodeje a spoustu dalších netradičních individuí. Na večírku probíhal bílý slon. To je taková výměna dárečků. Všichni něco zabalí a přinesou a zase si něco na oplátku odnesou. Mě se povedlo rozbalit balíček s nějakým indickým hadrem. Naštěstí mi ho Marta vyměnila za takový ty čokoládový pralinky, jak vyrábí Lindt.
Poslední metro
Večírek se sice slušně rozjel ale protože se konal na druhém konci Prahy, rozhodl jsem se stihnout poslední metro. Jako za starejch časů. Poslední metro je tichej svědek nočního města. Veze unavený duše z barů, kde se mísí smích s melancholií a naděje s prohrou. Tam jsem poprvé potkal Alžbětu. Veselila se s partičkou studentů kde byla Alžběta s Dari a asi šest dalších kluků. Partička byla taky pěkně rozjetá a mě se hned vybavilo, jak jsem jako puberťák stejně jako ti hošíci pálil za Zuzkou a nebyl u toho sám. Na jednom „rande“ nás bylo taky několik.
Když o tom tak přemýšlím, vůbec nechápu, jak jsem to mohl dělat. Co jsem si asi tak myslel že se na takovým rande stane? Banda mladých nadrženců tu holku asi nezatáhne do křoví že? A na to vystoupit ze smečky mladým samečkům chybí odvaha. S heslem Happyend i přes mrtvoly jsem se toho ujal sám. Zamotal jsem se do party. Ty dvě holky se držely za ramena. Dari se na mě podívala a se smíchem na mě podnapile zahlásila: „Dast ist majne gril frent.“ A začala Alžbětu líbat. Alžběta začala polibky vroucně opětovat. S úsměvem a probouzejícím se poklopcem jsem scénu pozoroval. Najednou mi sjela ruka do kapsy a realizovala ten nejfousatější kouzelnický trik na světě. Nahmatal jsem pralinku, schoval si jí do dlaně, pohladil Alžbětu po vlasech
a vytáhl jí tu pralinku z ucha. Obě na ní čuměli jak vopice na banán. Využil jsem toho a pralinku Alžbětě pustil do výstřihu. Zamumlal jsem k Dari: „Dast ist šene gril frend, kurva.“
Protože Kozlík kterýho tam čepujou mě slušně potrkal, tak mi tenhle výjev vypadl z paměti dřív, než jsem dojel domů. A taky jsem zapomněl, že odemě Alžběta spolu s pralinkou do výstřihu, dostala i vizitku do kapsy. Ráno mě proto fest překvapilo, když mi přišla SMSka od neznámého čísla. Začínala nevinně: „Ahoj, tady Alžběta, pamatuješ si na mě?“
Nakonec, hledání sebe sama je možná víc o tom, co tě u toho hledání rozesměje, co zažiješ
a koho potkáš než o tom, jestli najdeš nějakou starou verzi sebe, která možná ani nikdy neexistovala a jen si to blbě pamatuješ. A co jsem si z toho večírku odnesl? Možná jsem našel novej kousek sebe, možná jsem jen obětoval pár pralinek na oltář absurdity. Ale rozhodně jsem získal novou historku a hlavně Alžbětu se kterou jsem pak strávil asi rok a půl. A to je, nalejme si čistého piva, na jeden vánoční večírek vlastně až moc dobrý skóre.