čte: Robert |
Když jsem se konečně rozhoupal změnit práci, tak jsem, jak už to tak bývá, rozhodil sítě. Nevím, jestli nás propojil Google svými zlověstnými algoritmy, nebo vesmír svými neméně temnými energiemi, ale zavolal mi chlapík z IT Connect. To je česká firma, která nechává
v Číně vyrábět myši, klávesnice a tak. Chlapík chtěl ode mě natočit nějaká videa. Sice to vyšumělo, ale to není důležité. Nabídka přišla ve chvíli, kdy jsem byl na firemní akci, a protože můj odchod z firmy nebyl žádnej tajem, hned jsem se začal prsit před kolegyněmi.
Jednou z nich byla i Aneta. Dáma silně přes čtyřicet, ale se skvostnou postavou. Ta se taky hned chytla: „Ondro, ty budeš jednou slavnej.“ Ondra započal svůj proslov: „No… Jednou budu sedět u Krause na gauči. Ty na to budeš koukat v telce a řekneš: S ním jsem pracovala. Toho si pamatuju…“ A pak jsem dodal: „A byla jsem tak blbá, že jsem s ním ani nespala.“ Ostatní kolegyně vyvalily oči. Aneta ne. Ta jen pokrčila rameny a zahlásila: „No když sis neřek…“
V určitém věku to je prostě jednodušší.
Když opomenu hochy ve školce, kteří mlátí kyblíčkem dívky po hlavě, aby jim vyjádřili lásku, tak se pochlubím jinou historkou z mých 16ti nebo 17ti let. To jsem si taky neuměl říct, ale hlavně – nefungovalo by to. Byla to jiná doba, ale hlavně mladé dívky pářící tanečky vyžadují. Jasně že jo. Je to logické. Potřebují pro zplození potomků vybrat toho správného samečka s tím nejbarevnějším vocasem. Dámy v Anetině věku už takových tanečků viděly dost a tak je nepotřebují. Vědí totiž dobře samy, oč jim jde, a že děti se samcem disponujícím tím pravým genofondem to nejsou.
Je zhruba polovina 90. let a já chodím do osmé nebo deváté třídy. Neměli jsme internet ani mobily. Prostě dneska dost těžko představitelná doba. Na hodinu občanky se nosily noviny
a četly se aktuality. Už bylo Metro, které se rozdávalo, ale z toho jsme aktuality nikdo nevíme proč, nesměli číst. Přístup k informacím byl hodně limitovaný. Facebook, Youtube, Google… Nic z toho. Takže na naši sexualitu jsme měli jen Bravo a jeho rubrikou: „Láska, sex
a něžnosti.“ Anebo Leo. Ale to je v podstatě skoro to samé. Zatlačte slzu. Pokračujeme…
S klukama i s holkama, to ale třískalo jako se smažkama na Czechteku. Stejně jako dnes. Jen dnes se adolescenti mohou poradit s Googlem. Já měl svou favoritku – spolužačku Zuzku. My hoši, co spolu chodíme… jsme měli svůj klub a dívky taky svou, nazvěme to eufemisticky, sociální skupinu. Se Zuzkou jsme blbli, pošťuchovali se, zlobili se, soutěžili spolu a moc nevěděli, jak si to říct. Ale to bylo stejné jako i u ostatních dvojic na Marsovsko-Venušovském bitevním poli. Zuzka to jednou hodně přepískla a urazila mé mladické ego. Cha, já byl ale jelito. A teď přijde to mlácení kyblíčkem… Nasadil jsem dvojitého agenta Roberta, aby Zuzku vytáhl na hřbitov. V našem okolí byl totiž jeden nepoužívaný, zamčený a značně zchátralý hřbitov, kam si chodil náš klub hrát a natajňačku kouřit. Robert Zuzce řekl, že je tam schovaná kronika našeho klubu a že jí to ukáže. Já šel za nima, na hřbitově jim nadběhl a v silikonové masce lebky na ně vyskočil. Zuzka si (málem) cvrnkla do trioly. Kdyby se to dneska stalo mně, tak mi pan kostroun volá rychlou, ale nic takovýho jsme tenkrát neřešili. Základku jsme dochodili
v podobném duchu a pak jsme se nějak prostě přestali vídat se Zuzkou i s Robertem. S ní jsem se občas potkal, ale vlastně jsme si neměli moc co říct a vždycky jsme se cítili tak nějak trapně nebo spíš nepatřičně. Roberta jsem pak párkrát potkal v hospodě, ale byli jsme tam vždycky
s někým jiným, a tak na sebe jen mávli.
Můj oblíbený Jiří Charvát rád používá přirovnání myšlenkového toku k running sushi. Stále
k vám něco jezdí a to nezávisle na tom, jestli ještě můžete, nebo ne. Navíc jezdí to, co si nikdo neobjednal. „Zamkl jsem ty dveře? Budu muset začít cvičit. Přes vlny Rubikonu k tobě blíž…“ Co to je vlastně ten Rubikon? A má nějaké vlny, nebo co? „Ježiš, to jsou ale kozy… A ta mrdel!“ Cestou zpátky kopím chleba. A přesně takhle mi jezdila myšlenka na Zuzku. Nebyl den, aby mi ji ten můj debilní mozek nenaservíroval hned několikrát. A to trvalo snad 25 zasraných let. Vysvobodil mě až třídní sraz. Když dorazila Zuzka, nekonala se žádná scéna jako z filmu Rozamundy Píčový. Ze Zuzky je dneska taková obyčejná unavená paní z autobusový zastávky a ani mozek, ani srdce a už vůbec ne rozkrok na ní neshledaly nic zajímavého.
A unavená? No, aby taky ne, když má dneska s Robertem 4 děti.