čte: autor |
Kláru znám od dětství. Chodili jsme spolu na stejnou základku a Klára do školy nosila takový ty panenkovský šatičky, který jí máma capala. Venku ale lítala v roztrhanejch teplácích a na černě natřený koloběžce s nápisem Depeche Mode. Už tehdy bylo jasný, že si na svět dělá názor sama.
Říká se, že mozek vyprodukuje kolem tři sta tisíc myšlenek denně. Chtěl bych vidět magora, co si u každý z nich mačká počítadlo. Ale ok, ať jich je kolik chce, ten den v hlavě přistála Klára. A hned vzápětí jsem Kláru potkal.
Moji ezo rodiče by mluvili o energiích a znameních, ale já spíš o náhodě. „Ahoj Kláro, ahoj Ondro…“ a nic. Jako když se dva lidi potkaj ve výtahu. Jenže tahle náhoda byla až moc přesná na to, aby zůstala ve škatulce kterou mám v mozku s cedulkou „píčovina“. Musela putovat do přihrádky s cedulkou „WTF“.
Jasně že jsem si ji pak prolustroval na Facebooku. Fotky z výstav, kafe, fitko, pár citátů.
Druhej den ráno sedím na hajzlu a projíždím Tinder. Najednou na mě čumí z mobilu Klára. To už bylo moc. Swipnul jsem doprava a telefon zavrněl: „Je to shoda“. Jenže než jsem se rozhoupal jí něco napsat, potkal jsem ji odpoledne znovu venku.
Ten vyjebanej scénárista jménem Sam Život se už fakt posral. „Víš Kláro, vždycky mě zajímalo, jaký by to bylo jít s tebou ven,“ vyklouzlo ze mě místo pozdravu.
„To mě taky. Tak to pojďme zkusit hned,“ řekla.
Šli jsme. A bylo to fajn. Vážně. Jenže… fajn mi prostě nestačí.
Šli jsme podruhé, potřetí. A pak už to jelo – večeře, výstavy, výlety. Najednou jsme se vídali třikrát týdně. A já si uvědomil, že spolu de facto chodíme.
Jenže to že tomu něco chybí, se nezměnilo. A na hovno je, že dodneška nedokážu přesně říct co.
Kolikrát jsme byli u mě. Víno, gauč, ona nohu přes nohu, točí si s vlasama, točí očima, a já? Já kurva nic. Mívám spíš opačnej problém. O to víc mě to štvalo. A čím víc jsem se ptal sám sebe proč už ho ta kurva nemá, tím víc jsem mizel v hlavě. A Klára se tak holila úplně zbytečně.
Vyprávěl jsem to svýmu psychoušovi. Říkal, že některý věci se silou táhnout nedaj. Že mám zvolnit a že uvidím. Debil.
Kdybych víc zvolnil, tak se dostanu do katatonickýho stavu. My jsme prostě prošvihli naše eskalační okno o světelný roky. A to stačilo k tomu, aby se nám to pomalu rozpadlo. Z Tinderu zpátky na Tinder. A najednou jsme se přestali vídat.
Často na ni myslím. Ne jako na tu, o kterou mě život připravil, ale jako na tu, co mi v tichosti ukázala jednu dost zásadní věc: Že láska se netahá jako taška z Ikei.
Někdy to prostě nejde. A není třeba vědět proč. Není to průser. Je to prostě fakt.
Ženy tu nejsou od toho, aby držely svět na ramenou – i když Klára by to zvládla. A když takovou Kláru potkáš, netahej ji. Prostě jdi vedle ní. Když zrychlí nebo změní směr, drž tempo, nebo ji nech jít. Ale bez keců. Bez dramatu a bez sentimentu. Protože to, že jsi ji vůbec potkal, je kurva víc, než si zasloužíš.