čte: Honza |
Devadesátky byla dekáda, na jejímž začátku se v televizi střídal Vilda Čok s Terezou Pergnerovou, která začínala experimentovat s marihuanou. A kdy Žižka měl ještě vobě voči vole… Přesně v týhle kouzelný době Honza kroutil civilku u Československé pošty. Civilka byla takovej upgrade základní vojny – místo hákování s kvérem jsi hákoval s hadrem. Honza to ale vychytal: díky svým „bohatým IT zkušenostem“ (čti: věděl, jak restartovat 386ku) dělal v oddělení, který mělo na starost počítače na poštách po celé republice.
Reálně to znamenalo tři lidi. Vlastně dva a půl. Dva zaměstnance a jednoho civilkáře, kterej to z podstaty věci má na salámu s tatarkou. Jejich hlavním úkolem bylo řešit „incidenty“ poštovních počítačů od Aše po Mosty u Jablunkova. Samozřejmě fyzicky. Tenkrát milé děti, žádný TeamViewer neexistoval. Bylo proto hned jasný, že tenhle „tým expertů“ zvládne spravit všechny kompy na všech poštách asi tak stejně reálně, jako že v obálce s modrým pruhem najdeš poděkování od finančáku.
Varianta A: začneš makat, spadneš na hubu a skončíš s jedním vředem na duši, druhým v žaludku a třertím na prdeli.
Varianta B: děláš svý tempo, jak říká moje máma – rozčiluj se jen do výše svýho platu, a ten není tak vysokej.
Varianta C: srát na to.
Honza, coby správnej civilkář, zvolil neomylně C.
Každý ráno kolektiv zapnul kávovar, počítač a ignoraci. Pošta zasílala požadavky, incidenty, výzvy k nápravě, ale v duši poštovní tradice, se jich většina ztratila. Priority se řídily podle počasí, chuti na pivo a vzdálenosti k nejbližší hospodě. Všechno ostatní byl spam.
Jednoho dne dorazil Honza do kanclu s jiskrou v oku a starou mapou Československa v podpaží. Pověsil ji na zeď a teatrálně do ní prásknul fixou. „Skrbeň!“ zvolal nadšeně. „Co máme poblíž Skrbeně?“ mumlal si cestou k počítači. „A hele, máme nahlášený tři klávesnice v Horce nad Moravou. To je kousek. To je bingo, hoši!“
Ve Skrbeni je přivítala paní, která ukazovala jejich auto dítěti: „Vidíš, Jiříčku? To auto je až
z Prahy.“ Kolektiv se cítil jako šlechtici.
Jenže pak… rána jak z prdele.
U místního koupáku se proti nim zkopečka šinula červená škodovka s množstvým světel na kapotě a obřím nápisem Rallye. Prááásk ale naštěstí jen plechy. Policie stejně přijela.
Moravský orgán vyšetřuje, ale přes veškerou snahu, Franta v právu není. Má však řeč k Honzově kolegovi, který ani neřídil. Který jen seděl za volantem.
Když vidíte červenou škodovku se světlama, tak vím že je to Franta ne? A vím, že Frantovi to nebrzdí ne? Kurva vy pražácí vy ste taky lidi ne? Tak se snad musíte nějak dohodnout ne? Honzův kolega rudne jak panna na pornocastingu.
Na tuhle historku jsem si vzpomněl, když nám vedoucí naplánoval: ráno Žíželice, tam dělat hodinu, pak Brno – porada, večer zpátky do Prahy.
Řekl jsem si: když už musíme jet, aspoň to nebudeme dělat jako otroci. Stáhl jsem kešky podél cesty a s Petrem jsme služebku pojali jako neplánovaný výlet s GPS v ruce. Petr začínal být kolem oběda nervozní. „Jako ty se tolik těšíš na tu poradu? Nebo ti někdo doma drží pistoli
u psa?“ – Najedli jsme se, protože najedenej strach je poloviční strach a z něj to spadlo.
Volba je totiž vždycky na tobě. Můžeš makat jako idiot a umřít s notebookem v ruce, nebo si říct – seru na to. Užiju si výlet.