čte: Pavel |
Dostali jste někdy měkouše? Jasně že jo. Každej jednou pod stromečkem rozbalil měkouše.
A teď nemyslím ten typ, co holky občas najdou ve frajerově poklopci – to je kapitola sama pro sebe. Mluvím o tom měkouši, kterého si rozbalíte, a hned vám je jasné, že tohle byste si rozhodně sami nevybrali. U mě to obvykle znamenalo hadry od tchýně. Velikost o dvě čísla větší, materiál jako z babiččina ubrusu a styl? Styl připomínal kostým pro komparzistu
z Diskopříběhu. Ale co s tím? Přece se to nevyhodí… Nechci působit nevděčně. Bral jsem totiž jako ten největší dárek skutečnost, že nemusím běhat po kšeftech s hadrama.
A tak jsem ty obří hadry nosil. Pak přišel velkej třesk, který se táhne jako červená niť celou knížkou, a já mezi jinými věcmi přišel i o 15 kilo váhy. Najednou mi ty o dvě velikosti větší kousky byly volný jak pytel na brambory. To už nosit nešlo.
Moje práce na hostingu mě nejednou dovedla k tomu, že když jsem klientům pomohl s výběrem domény, tarifu, zkonzultoval jim barvu jejich ponožek, nakonec padla otázka: „A kdo mi ten web udělá?“ Když to slyšíte podesáté, prostě se weby naučíte dělat sami. A přesně tak jsem se dostal k Lence, módní stylistce. Měla v kapse stejně málo peněz, jako já zkušeností
s kódováním, takže jsme si plácli na barter. To jsem ještě netušil, do čeho lezu.
Lenka začala svou misi meditací o dokonalým šatníku. Jo, bylo to přesně tak ujetý, jak to zní: „Představ si nekonečný možnosti oblíkání. Máš nekonečnej šatník. Chceš sako z koženky stáhnuté ze sedadla ve vlaku? Není problém. Chceš gatě z pandy? Proč ne. Je to tvoje mysl
a tvoje hřiště. Tak si hraj.“ No, a moje mysl si hrála. V první imaginaci jsem se viděl ve fialovým obleku s pavím perem v klobouku a zlatým řetězem na krku. V další vizi jsem byl koženým králem na motorce, v těsných kalhotách a brýlích z devadesátek. Pak mi ale došlo, že v reálu mám ve skříni jen o 4 velikosti větší tričko od Bushmanna s nápisem „Nature is future,“ a že můj šatník odpovídá spíš zálesákovi, než samozvanýmu multiplatformnímu umělci.
Lenka mě vytáhla na nákupy. Den plnej kabinek, zrcadel a hadrů. Zkouším hadry, Lenka nosí jeden kousek za druhým a kombinuje dohromady to, na co říkám jo. Najednou přinesla z nejzaprášenějšího kouta kšeftu něco, co ze začátku jako oblečení vůbec nevypadalo. V ruce držela růžový overal. Jo, čteš správně, růžový overal z umělý kožešiny, který vypadal, jako by ho někdo ukradl z večírku pedofilů.
„Tohle bude naprosto dokonalý!!!“ nadšeně prohlásila a mávala mi tou sračkou před nosem. Já na ni jen zíral, jestli to myslí vážně. „U všech pokémonů světa!!! Lenko, já nejsem žádnej vyjebanej plyšák. Tohle na sebe nevezmu ani mrtvej,“ ohradil jsem se. „To bys měl, protože tohle je přesně ten kousek, co ti dodá odvahu být sám sebou!“ Odpověděla, jako kdyby mi nabízela klíč k řešení všech mých životních problémů.
Představil jsem si, jak v tomhle růžovým pekle za 24 litrů lezu na schůzku s klientem. Ale protože jsem nechtěl Lence zkazit radost, vážně jsem si to zkusil. Povedlo se mi jí ale přesvědčit, že to převyšuje můj budget a že růžovej medvídek není moje pravé já.
Pak přišel zlom. Stáli jsme v Černý růži, a tam to bylo – za výlohou se na mě šklebily krokodýlí boty. Podívám se na ně, ony na mě. Pak zahřmělo a já věděl, že je musím mít. Když Lenka viděla můj výraz, jen se usmála a řekla: „Tak na co čekáš?“ A než jsem se nadál, vlekla mě dovnitř.
Prodavačka mě hned varovala: „Nosit takový boty vyžaduje odvahu.“ „To teda nevím, čeho bych se měl bát.“ Řekl jsem, ale ještě netušil, čeho bych se bát měl. Lenka ale namítla: „To klapání? To je zvuk úspěchu, Ondro. Lidi se budou otáčet a ptát sami sebe, kdo má takovou potřebu pozornosti? Ty boty tě budou předcházet, a ještě tě budou zpátky provázet pohledy všech těch, co by nikdy takovou odvahu neměli.“ Měla pravdu. Boty klapou tak nahlas, že na ně každý, nezávisle na pohlaví, zírá. V online-marketingu se za takový zírání platí slušný prachy, takže jsem si říkal, že než dojdu od baráku k metru, boty jsou skoro zaplacený.
Když jsem je nosil v přítomnosti holek, se kterýma jsem zrovna chodil, moc happy nebyly. Všichni totiž přestali čumět na jejich kozy a začali vejrat na moje boty.
Když jsem nákupy dokončil a řádně provětral šrajtofli, můj kámoš Pavel, klasickej vesnickej řepák, mě po tom všem sjel pohledem a řekl: „No jo, ty pražská buzno.“ Pavel je přesně ten typ, kterej vám už svým podáním ruky řekne: „Na světě není nic většího, než je moje ego.
A jestli jo, tak mi to hned ukaž a JÁ to zabiju!“ „Přijeď k nám na sever, budeš sekat dříví
a vony tě podobný starosti přejdou.“
Sundal den, ve kterým jsem utratil tolik, že bych za to čtvrt roku žral Pavel.
Jenže, svět je kulatej a karma je kurva. Pavel se před nedávnem rozhodl začít politickou kariéru. Sám však zjistil, že v montérkách od hnoje se politika dělat nedá ani ve Frýdlantským výběžku. A koho si asi tak myslíš, že požádal o radu? Jo! „pražskou buznu!“ Smál jsem se, ale samozřejmě jsem mu poradil. Nasměroval jsem ho do butiku a aniž bych mu to řekl, objednal jsem mu online kapesníčky do saka. Když mu přišly, tak chudák Pavel půl dne přemejšlel kdo mu poslal vzorky látek na gauč, kterej si chtěl před půl rokem očalounit. Starý řepáky hold módním kouskům nenaučíš. Ale Pavlovi se snaha upřít nedá.
Je pravda, obrovská pravda, že šaty dělaj člověka. Ale ne tak, jak by si někdo mohl myslet. Je to totiž o tom, jak se v těch hadrech člověk cítí. A jak se cítí, to vyzařuje ven. A co vyzařuje ven, tak ho okolí vnímá. Těma vibracema pak okolí zase působí zpátky na něj. Takže když se cítíš jako král, všichni tě jako krále budou vnímat a tak se budou k tobě i chovat.
Pokud šaty tak obrovsky dělají člověka, pak logicky když dostaneš hadry od někoho jinýho, nejsi to vlastně ty. Takže zatímco jsem před lety nosil ty obří hadry od tchýně, vůbec jsem nevyzařoval sebe, ale její představu o tom, kým bych měl být. Teď, když nosím šaty, který jsem si sám vybral bez ohledu na svůj věk, postavení i postavu, vyzařuju svojí vlastní a tu nejčistší esenci. Je to luxus být sám sebou a ještě se tím bavit. Jestli to znamená, že budu nosit boty krále všech pasáků tak ať si všichni čumí. Já si budu klapat dál.
Pozor Boty!: Pochodem vchod. – a nasrat.