35 Jak jsem poznal vaší matku

čte: autor |

Znovu mě začaly bavit věci jako před Štírkou. Znovu jsem začal psát, malovat a chodit do lesa na schůzky samotného se sebou. V neděli ráno koukám na předpověď počasí a má pršet až odpoledne, takže dopoledne stihnu procházku. Ale jen někde blízko. Našel jsem si spojení a už vyrážím do Mnichovic. Když jsem tam byl naposledy, byla to skvělá procházka.

Sedl jsem si do vlaku, cestou si četl knížku k novému projektu a občas si udělal do telefonu poznámku. Vzpomněl jsem si na bývalýho kolegu Petroleje. Ten v Mnichovicích žije se svou rodinou. Pamatuju si, jak se s tou svou Večou seznámili. Byl z ní tak vyřízený, že tři měsíce byl v práci fakt nepoužitelný. Každý den měl oči zarudlé z nedostatku spánku a přitom se usmíval jako blázen. Seděl před monitorem a místo toho, aby pracoval, jen do něj zamilovaně zíral, jak bába na telenovelu. Vždycky, když jsme se ho na něco zeptali, jenom se pousmál a začal nám líčit, jak se Veča usmívá nebo jaký má oči.

Mnichovice už jsou tady a já vystupuju. Sešel jsem dolů do centra a chtěl se podívat, kudy vlastně půjdu. Jenže telefon nikde. Prohledal jsem kapsy, bundu, batoh – a nic. Tak mi buďto vypadl cestou z nádraží, nebo zůstal ve vlaku a to je konec.

Takže zase na kopec a u nádraží vidím chlapíka se psem. Poprosil jsem ho, aby mě prozvonil, jestli telefon není někde v tom báglu nebo tak, ale nic.

Je mi blbě. Čekám na vlak zpátky do Prahy. Představuju si, jak budu muset blokovat starý telefon, zařizovat novou SIMku, otravovat s tím v neděli šéfa, jak mu budu muset psát přes Facebook, protože mu nemůžu zavolat, a spoustu dalších nepříjemných logistických operací. Myslím na to, že nemám synchronizované fotky, že tam mám banku, carsharing, odemykací gesto, které jde uhádnout… Plánuju a počítám, že mě to bude stát pár litrů navíc, a že se mi to zrovna moc nehodí. Kdy taky jo, že? To mi na náladě zrovna moc nepřidává. Je jasné, že namísto výletu mě čeká méně příjemná neděle.

Už přijel vlak a jdu rovnou za průvodčí. Kupuju si lístek a vysvětluju, co se stalo.

„Tak si zavolejte na centrum služeb pro zákazníky,“ říká průvodčí. „Tam dohledají ten vlak, domluví se s posádkou, a ta to projde, jestli tam je…“ Že s tím moc počítat nemám. A že je třeba jednat co nejrychlejc.

„Jo, to bych zavolal, ale nemám čím,“ říkám zoufale.

Průvodčí vytahuje svůj telefon a já, ve snaze nevypadat jako totální zoufalec, se snažím nečumět na displej. Ale stejně to zahlédnu – Tinder. Cože? V duchu mě to rozesměje. Ona mezitím rychle minimalizuje aplikaci a najde ten vlak. Zavolá vlakvedoucímu a ten můj telefon fakt našel. Děkuju a chvíli s ní kecám. Vystoupil jsem v Říčanech a mám prý počkat půl hodiny, protože se vlak s telefonem právě vrací. Průvodčí září oči stejně jako mně a oba jsme rádi.

Když jsem telefon dostal, hnusný plán na neděli se změnil v ten původní. Dal jsem proto procházku kolem Říčan. V Říčanech jsem si po procházce dal zasloužený oběd a zamířil na nádraží. Zrovna mi ale jeden vlak ujíždí. Zkusil jsem ho doběhnout, ale nepovedlo se.

„No co,“ říkám si, „asi jsem ho stihnout neměl…“

Dal jsem si teda ještě kafčo a na perónu potkal holandskýho turistu. Příjemně jsme pokecali a pak už vlak přijel a zastavil. Z něj vystoupila ta samá průvodčí, která organizovala manévry kvůli mému mobilu, aby odmávla odjezd.

Nahrnul jsem se k ní a ještě jednou poděkoval. Vyprávěl jsem jí celou storku.

„Proč ne, když na to byl čas,“ pomyslel jsem si. „Já vím, že je to blbý, ale sralo by mě, kdybych se nezeptal…“ Přešlapuju na místě jak prvňák před tabulí.

„Prve jsem si všiml, že máte na telefonu Tinder…“

Průvodčí se zasměje a pokrčí rameny. „Jo, ale moc štěstí s tím nemám,“ přiznala s lehkým povzdechem.

„Jo, taky jsem ho měl. Jenže on mě ten algoritmus nemá rád. Vím, jak funguje. To ho znervózňuje a snaží se se mnou vyjebat,“ pronesl jsem. „Já preferuju živější setkání. Teď například ztrácím telefony.“ Smečuju.

Usmála se a mrkla na mě.