28 Jak mě napadají fejetony

čte: autor |

Osobně mohutné oslavy konce starého roku a začátku toho nového neslavím. Nějak nemám tu potřebu. Navíc mi vždycky připadalo pěkně pitomé a dost nepochopitelné ožrat se na povel stárnoucí blonďaté sexbomby a šviháckého černocha z televize. (Ano, fakt jsem napsal černocha…) Žádný důvod k oslavám vlastně není. Kalendář je vymyšlená věc a jiného smyslu než toho praktického vůbec nemá. Prostě Silvestr je pro mě populární asi jako třídní schůzky u dětí na základce.

Když jsem ještě v práci držel pohotovosti, bral jsem si vždycky Silvestra dobrovolně. A když o tom tak zpětně přemýšlím, možná jsem si pohotovosti bral hlavně proto, abych se nemusel účastnit toho veselí nařízeného naší kulturou, které mi bylo vždy tak proti srsti. Na Silvestry jsem vždycky schválně zalezl do postele klidně už v sedm. Kouknul se v ní na nějaký film nebo si něco početl. O půlnoci jsem pak vylezl na balkón, abych se podíval na rachejtle. Byly ale i roky, kdy jsem se ohňostrojem nechal jen vzbudit, šel se vychcat a z okna se ani nepodíval.

Jana to vždycky špatně nesla a vždycky chystala chlebíčky, šáňo, salámky a tak. Pak je chudák loutala u televize a byla u toho sama jak poslední okurka v lahvi. Ona nikdy moc nepila a program v televizi, který vysílají 31. prosince, tradičně cílí na ne zrovna střízlivé publikum. O to to byla větší hrůza. A já sobec, si s ní nešel ani cinknout a pochválit jí chlebíčky, který blbec chystala celej večer. No ale to člověk hold vidí až s odstupem.

S Alžbětou jsem byl už skoro rok a přiblížil se právě Silvestr. A Alžběta patří k těm, co ho slaví rádi. Takže co jsem měl dělat. Šlo se. A zase v tom hráli roli Dari s Arnoldem. Šli jsme k nim. Cestou jsme ještě dobili svoje baťohy flaškama. Udělali jsme to v jedné večerce na IPáku. Chlap za pultem že nebere karty a ukázal na pult, kde měl nalepený papír s touto informací.“Zeptal jsem se proč a jestli ví, že je už rok 2020 a ne 1920.““Porucha no… Co mám dělat…“ pronesl cigoš.“Už asi dlouho, co?“ zeptal jsem se a prstem ohnul natržený a špinavý papír. „No, přijdu se na vás podívat, až budu v práci.“ Nejednoznačně jsem si zavyhrožoval doufaje, že mu zkazím večer. My si naopak náladu zkazit nenechali a už jsme fičeli mastnou tyčí do háje. Teda vlastně na Háje, kde Dari s Arnoldem bydlí.

Od doby, co jsem je neviděl, Dari švihala angličtinu jak když bičem mrská-m a i Arnold skvěle pohnul se svou češtinou. Kromě nás ale v bytě byla na návštěvě i Amanda. Arnoldova kamarádka. Asi 25letá Brazilka s velkou prdelí, zato s neodolatelným úsměvem a andělskou tváří.

Alžběta i Dari jsou staré punkerky a v chlastu si velmi rozumí. Mě přirozeně také není třeba dlouho přemlouvat. Mix prošlé vodky, vaječňáku, vína, piva, tuzemáku s kolou, houby, šáňa a dalšího chlastu, co se nemá nikdy kombinovat, kombinujem.

Když jsem plnil lednici flaškama, všiml jsem si magnetu, který na ní Dari měla připnutý. Magnet radil:“Co odešlo, nech odejít, co tu je, nech být a co přichází, nech přijít.“Velmi zenové… Zvlášť po tom skřetím koktejlu. Dari to nevydržela a zeptala se… „Proč vy už spolu nebydlíte?“Když dívka položí chlapci takovou otázku, jeho myšlenkové pochody připomínají permoníka, který začne horečně prohledávat kartotéku se stovkami různých přihrádek a hledat nejvhodnější odpověď. Z pohledu té dívky to ale vypadá nekonečně jak čekání na kozy ve filmu Angelika. Když jsem zjistil, že v přihrádce nic není, tak se jen nadechl a v zoufalosti se podíval na tu ledničku, kterou měla Dari za zády a kde byla ta zenová sračka. Pak jsem se podíval na Dari a také zenově zamumlal: „Necháváme tomu volný průběh, kotě…“

Pár hodin jsme takhle chlastali a pak se vydali na Vyšehrad podívat se na půlnoční ohňostroj. Je jasné, že jsme nejeli nasucho a kromě jiného měli s sebou i láhev Bohemky. Amanda fotila a točila a všichni jsme si to moc užívali. O půlnoci jsme tu Bohemku bouchli a z drátu, který drží zátku, jsem zkroutil takový výtvor a podala ho Amandě. Ta na to koukala, jak kdybych jí dával kus uschlýho psího hovna. „To si dej na klíče a když se na to podíváš, vzpomeneš si na tuhle noc, kotě,“ prohlásil jsem a mrknul na ní. Amandu to moc potěšilo, ale Alžběta příliš potěšeně nevypadala. Jen smutně pronesla: „Ten, co jsi dal mě, ještě mám.“

Je nutné říct, že Alžbětě jsem takový přívěšek na klíče udělal z lahve, kterou jsme bouchli v jeden pro nás velmi důležitý večer, a já na to úplně zapomněl. Za tohle jsem se teda fest zastyděl, ale stejně pokračoval v krutostech dál: „To víš, kotě…“ „Já znám jen pár fíglů, jak se valej holkám šrouby do hlavy.“

Večer se pomalu přehoupával v ráno, a tak jel Arnold se svými dívkami domů a já s Alžbětou k ní. Alžběta má tvrdé spaní, takže ráno se mi ji nepovedlo probudit a já si nechtěl to dopoledne nechat ujít. Tak jsem se vytratil.

Prvního ledna je totiž v Praze podivná, ale hlavně jedinečná atmosféra, která trvá zhruba od sedmé tak do poledne.Je den, ale Praha jako by to vůbec neregistrovala. Po ulicích se válejí tiší svědkové prohýřené noci. Myslím petardy, lahve a občas i ožraly… Ulice jsou prázdné a celá Praha včetně jejích obyvatel spí.Ve vzduchu se vznáší podivná vůně oslavy. Můžete slyšet zvuky, které normálně slyšet nejsou. Slyšíte motory jednotlivých aut, které se ale neslívají v dopravní hukot. Tam zacinká tramvaj, tam zahouká sanitka, tam proběhne vyděšená krysa…Prostě něco, co se opakuje jen jednou do roka. No a tak chodím touhle podivnou podobou matičky stověžaté a diktuju tenhle fejeton do telefonu.

ledna 2020