čte: autor |
Jednou z nich byla i Aneta. Dáma silně přes čtyřicet, ale se skvostnou postavou. Ta se taky hned chytla: „Ondro, ty budeš jednou slavnej.“Ondra započal svůj proslov: „No… Jednou budu sedět u Krause na gauči. Ty na to budeš koukat v telce a řekneš: S ním jsem pracovala. Toho si pamatuju…“ A pak jsem dodal: „A byla jsem tak blbá, že jsem s ním ani nespala.“ Ostatní kolegyně vyvalily oči. Aneta ne. Ta jen pokrčila rameny a zahlásila: „No když sis neřek… Ke mně nebo k tobě?“ V určitém věku to je prostě jednodušší.
Když opomenu hochy ve školce, kteří mlátí kyblíčkem dívky po hlavě, aby jim vyjádřili lásku, tak se pochlubím jinou historkou z mých 16ti nebo 17ti let. To jsem si taky neuměl říct, ale hlavně – nefungovalo by to. Byla to jiná doba, ale hlavně mladé dívky pářící tanečky vyžadují. Jasně že jo. Je to logické. Potřebují pro zplození potomků vybrat toho správného samečka s tím nejbarevnějším ocasem. Dámy v Anetině věku už takových tanečků viděly dost a tak je nepotřebují. Vědí totiž dobře samy, oč jim jde, a že děti se samcem disponujícím tím pravým genofondem to nejsou.
Je zhruba polovina 90. let a já chodím do osmé nebo deváté třídy. Neměli jsme internet ani mobily. Prostě dneska dost těžko představitelná doba. Na hodinu občanky se nosily noviny a četly se aktuality. Už bylo Metro, které se rozdávalo, ale z toho jsme aktuality nikdo nevíme proč nesměli číst. Přístup k informacím byl hodně limitovaný. Facebook, Youtube, Google… Nic z toho. Nešlo prostě zadat do Googlu „how to autofelace“… takže na naši sexualitu jsme měli jen Bravo a jeho rubrikou: „Láska, sex a něžnosti.“ Anebo Leo. Ale to je v podstatě skoro to samé. Zatlačte slzu. Pokračujeme…
S klukama, ale i s holkami, to třískalo jako se smažkami na Czechteku. Stejně jako dnes. Jen dnes se adolescenti mohou poradit s Googlem. Já měl svou favoritku – spolužačku Míšu. My hoši, co spolu chodíme… jsme měli svůj klub a dívky taky svou, nazvěme to eufemisticky, sociální skupinu. S Míšou jsme blbli, pošťuchovali se, zlobili se, soutěžili spolu a moc nevěděli, jak si to říct. Ale to bylo stejné jako i u ostatních dvojic na Marsovsko-Venušovském bitevním poli. Míša to jednou hodně přepískla a urazila mé mladické ego. Cha, já byl ale jelito. A teď přijde to mlácení kyblíčkem… Nasadil jsem dvojitého agenta Roberta, aby Míšu vytáhl na hřbitov. V našem okolí byl totiž jeden nepoužívaný, zamčený a značně zchátralý hřbitov, kam si chodil náš klub hrát a natajňačku kouřit. Robert Míše řekl, že je tam schovaná kronika našeho klubu a že jí to ukáže. Já šel za nima, na hřbitově jim nadběhl a v silikonové masce lebky na ně vyskočil. Míša si (málem) cvrnkla do trioly. Kdyby se to dneska stalo mně, tak mi pan kostroun volá rychlou, ale nic takovýho jsme tenkrát neřešili. Základku jsme dochodili v podobném duchu a pak jsme se nějak prostě přestali vídat s Míšou i s Robertem. S Míšou jsme se občas potkali, ale vlastně jsme si neměli moc co říct a vždycky jsme se cítili tak nějak trapně nebo spíš nepatřičně. Roberta jsem pak párkrát potkal v hospodě, ale byli jsme tam vždycky s někým jiným, a tak na sebe jen mávli.
Můj oblíbený Jiří Charvát rád používá přirovnání myšlenkového toku k running sushi. Stále k vám něco jezdí a to nezávisle na tom, jestli ještě můžete, nebo ne. Navíc jezdí to, co si nikdo neobjednal. „Zamkl jsem ty dveře? Budu muset začít cvičit. Přes vlny Rubikonu k tobě blíž…“ Co to je vlastně ten Rubikon? A má nějaké vlny, nebo co? „Ježiš, to jsou ale kozy… A ta mrdel!“ Cestou zpátky kopím chleba. A přesně takhle mi jezdila myšlenka na Míšu. Nebyl den, aby mi ji ten můj debilní mozek nenaservíroval hned několikrát. A to trvalo snad 25 let. Vysvobodil mě až třídní sraz. Když dorazila Míša, nekonala se žádná scéna jako z filmu Rozamundy Píčový. Z Míši je dneska taková obyčejná unavená paní z autobusové zastávky a ani mozek, ani srdce a už vůbec ne rozkrok na ní neshledaly nic zajímavého.
Unavená? No aby taky ne, když má dneska s Robertem 4 děti.