24 Dokonalost

čte: autor |

Někdy v 25ti jsem nebyl tak úplně spojený v práci. Pak přišla myšlenka, že by se to mohlo zlepšit, kdybych dělal to co mě baví. A když to začnu dělat i pro někoho, koho mám rád, bude to super pecka. To už je ale jen detail a v rámci oboru se můžu přesunout k týmu, který mi bude sedět. Jenže jako správný flákač jsem miloval paření na kompu. Být profi hráčem? To spíš ne. Konkurence je obrovská a dát tomu tolik abych se prohrabal na profi úroveň se mi nechtělo. Ale co takhle hry vytvářet? Neměl jsem moc představu z jaký strany do koláče kousnout, tak jsem začal s grafikou.

Na kurzu jsem měl štěstí na učitele. Ota. Ota je medailer. „Nejsem medailista, jsem medailér,“ říkával. „Já je nevyhrávám, ale tvořím. A to hold není tak sexy.“ Čím víc jsem Otu poznával, tím víc jsem obdivoval jeho oddanost řemeslu. Ota je mistr příběhů. Každá jeho medaile je umělecké dílo, plné symboliky a emocí. Mému srdci nejblíž je medaile k 60. výročí bitvy u Stalingradu. Na jedné straně ruská kopějka, na druhé říšská marka. Jako dvě strany jedné mince, resp. jednoho konfliktu. A taky průstřel, jako symbol destrukce, který ničí obě strany. „Tys to jako fakt prostřeloval? A každou zvlášť?“ Jednou jsem se Oty zeptal. „Jasně, ty vole, přece to nebudu někde trapně vrtat nebo tak něco,“ odpověděl Ota.

Z Oty se tak stal můj učitel, který mi dal jednu z nejdůležitějších věcí. Najednou mi zapadlo, jak nás na kurzu učil dělat i blbá cvičení s dvěma čtverci pořádně a s jakým detailem přistupuje on ke své práci.

„Já když někam přijdu s nějakým nápadem,“ líčil Ota, „tak mě hned pošlou do prdele, že jsem se zbláznil a že to nejde. Nesmíš se ale nechat odbýt. To, že to ještě nikdo nezkusil, přece ještě neznamená, že to nejde. Prostě musíš hledat tak dlouho, než najdeš někoho, kdo se v tom projektu sám najde a bude to chtít dělat. Jen ten to může udělat pořádně a jen tak to bude mít cenu…

Otovy lekce o dokonalosti a preciznosti mě hluboce ovlivnily. Ale život mě naučil, že dokonalost jako taková ve skutečnosti neexistuje. To ale neznamená, že bychom neměli dělat věci pořádně. Časem jsem si uvědomil, že existuje tenká hranice mezi snahou o kvalitu a paralyzujícím perfekcionismem. Byl jsem svědkem mnoha projektů, které nikdy nespatřily světlo světa, protože jejich tvůrci neustále hledali nedosažitelnou dokonalost. Na druhé straně jsem viděl projekty, které uspěly právě proto, že se nebály vyjít ven v ranějším, ale použitelném stádiu.

Zjistil jsem, že klíčem k úspěchu je najít rovnováhu. Jde o to, testnout trh co nejdříve, a ověřit si tak jestli máme dobrý nápad, a teprve pak se snažit o co nejlepší výsledek. Kompromisy jsou nevyhnutelné, ale nemusí znamenat rezignaci na kvalitu. Je důležité si najít a zaplatit správnýho parťáka a nenechat se odbýt.

Otova slova „Buď to uděláš pořádně, nebo vůbec“ ve mně rezonují dodnes a připomínají mi čtvrtou dohodu: Dělejte věci nejlépe, jak v danou chvíli dovedete. Ale dnes je interpretuji trochu jinak. „Pořádně“ pro mě znamená s plným nasazením, s vášní a odhodláním – ale také s vědomím, že dokonalost je cesta, nikoli cíl.

Ota mě naučil, že detaily jsou důležité. Život mě naučil, že někdy je důležitější věci dokončit a poslat do světa. A já? Já se snažím najít tu správnou rovnováhu mezi oběma přístupy. Protože jen tak můžeme tvořit věci, které mají skutečnou hodnotu pro nás i pro ostatní.

Nakonec jsem pochopil, že největší umění není ve vytvoření dokonalého díla, ale v tom, vědět, kdy je dílo „dost dobré“ na to, aby mohlo žít svým vlastním životem a vyvíjet se za živa, stejně jako organická bytost. A možná právě v tom spočívá ta pravá dokonalost.