čte: autor |
Někdy v pětadvaceti jsem dělal úředníka. Naštěstí jsem si uvědomil, že práce kterou aktuálně předstírám mě moc nebaví a že takhle to dělat ještě dalších čtyřicet let není ten nejlepší nápad. Jsem mladej, chytrej, krásnej, dokonce s praxí v zahraničí. Tak co dělám tady v tý smradlavý díře.
Tak co teda kurva? Co kdybych dělal něco, co mě doopravdy baví? Tenkrát jsem byl relativně čerstvě ženatej, měl jsem jen maturitu a anglicky zas tak dobře neuměl. Navíc jsem byl posranej, takže jisté omezení tu byly.
Jako každej správnej flákač jsem miloval pařit na kompu. Živit se tím a stát se profi hráčem? Haha, to ne. Byl rok 2007. Profi hráčů bylo na světě jen pár. Konkurence obrovská. Streamovat na YouTube? Tak to vole zapomeň, to ještě nebylo.
Fiat lux, ty vole. Najednou nad hlavou žárovka jak v animáku.
Co takhle hry vytvářet? To by mohlo bejt ono! Jenže z který strany do toho koláče kousnout? Programování smrdí tím, no, jak se to jmenuje… Matematika. A to je něco co mi nikdy moc nešlo. „Začnu teda s grafikou a uvidíme co dál.“ Řeklo si moje jelitoidní já. Znamená to jezdit myší po obrazovce a tvářit se u toho jako Picasso po lobotomii. To bych zvládnout měl a bavit by mě to mohlo.
Na kurzu jsem narazil na Otu. Ota je medailér. „Nejsem medailista, jsem medailér. Já ty medaile nevyhrávám, já je tvořím,“ říkával. Čím víc jsem Otu poznával, tím víc mě fascinovalo, s jakým nasazením, vášní, precizností a poctivostí svou práci dělá.
Ota má medaili, kterou dělal k výročí bitvy u Stalingradu. Každou z nich prostřelil.
„Vrtat by to šlo taky, ne?“ zeptal jsem se jednou Oty na pivu.
„No jasně, že by to šlo. Ale to je dost trapný, nemyslíš?“ odvětil. Pak se na mě podíval a řekl: „Víš Ondro, buď budeš věci dělat pořádně nebo se na to rovnou vyser.“ Vysrat se na to není špatný. Dost se ti kolikrát uleví, ale dělat věci na půl, to jsou jen vyhozený prachy.“
Já když někam přijdu s mým nápadem a hledám subdodavatele, rovnou mi řeknou, že jsem se posral a že to nejde. Nesmíš se ale vzdát tak lehce víš, Ondro… To že to ještě nikdo nezkusil, neznamená, že to nejde.
Ota je jako zenovej mnich se sbíječkou – a já tam seděl s otevřenou hubou, snažil se
v Illustratoru zarovnat dva čtverce a připadal si jak dítě, co poprvé drží pastelku.
Ota mě naučil dvě věci – že preciznost je sexy (nebo aspoň důvod, proč tě lidi nevyhoděj dveřma) a že i cvičení se dvěma zkurvenýma čtvercema můžeš udělat blbě, když to děláš jen napůl prdele.
Dneska už ale vím, že „udělat něco pořádně“ neznamená „dělat to věčně“. Perfekcionismus je kokotina pro ty, co mají strach vylézt s tím svým výtvorem ven a říct: Tady to máte vy píčové. Není to sice Michelangelo, ale je to celý moje. Je to na prodej, tak mi dej prachy nebo táhni.“ Znám chlápka, co ladí jeden seznamkovej web pět let a pak se diví, že svět mezitím přešel na VR porno.
Ota sice říkával: „Buď to udělej pořádně, nebo to nedělej vůbec.“ Ale já to ale dnes překládám tak, že pořádně znamená dělej to naplno, ale nezasekni se u loga a výběru brandových barev.
Jestli jsem se něco za těch dvacet let, co jsem Otu viděl naposled naučil, tak že lepší je mít nedokonalou věc, co existuje, než geniální plán, co chcípne v šuplíku. Věci se musej testovat, než se dotáhnou. Jinak si akorát honíš ego a myslíš si, že jsi génius, zatímco trh ti říká, že jsi jen další kokot s vizí. Jenže takových kokotů jsou plný pracáky.
Takže ano, Ota mě inspiroval a dal mi několik zásadních lekcí. Ale život mě naučil, že i ta nejprecizněji prostřelená medaile je na hovno, když ji nikdo nikdy neuvidí.
A proto dneska už jen hledám ten balanc mezi tím „pořádně“ a „dost dobrý“. Protože dokonalost není cíl. Je to výmluva.