23 800? Manžel mě zabije

čte: autor |

Podobně jako Klára, i Marika byla původně tlustá holčička. Bydlela vedle a kamarádily se s mou mladší ségrou, která byla stejně stará Jako Marika.

Pak se Marika odstěhovala a ve vedlejším bytě začala žít její babička. Léta šlo o pohodové panelákové soužití (čti nevěděli jsme o ní). Babička měla pejska, chodila dopoledne nakoupit, uvařila si a koukala na bednu. Prostě každodenní pohodově ubíjející před-krematoriový stav.

Tak to fungovalo mnoho let. Čas se ale neptá a jednoho dne jí došel…… ne toaleťák, ale jste blízko. – Televizní program. To rozhodilo její rutinu a zazvonila na nás, v ruce žmoulajíc starý televizní program jak dělník svou čepici, když žádá o zvýšení platu, se ptala, co že je vlastně za den. Vyběhl jsem do trafiky, že jí televizní program koupím a zasunu jí zpět do její rutiny. Bohužel časopis, na který byla zvyklá, vycházel v jiný den, tak babča dostala něco jiného.

Nový titul ale nedokázal babču uspokojit a vrátit jí zpět do její reality. Prostě se v něm nevyznala. Situace se postupně zhoršovala a nás i ostatní sousedy začala stará paní navštěvovat s obligátním dotazem, co je dneska za den…

To se dá sice vydržet, ale když se interval jejích návštěv postupně smrsknul na 20 minut, přestalo to být zábavné a netrvalo dlouho a stará paní se stěhovala do důchoďáku. Do uvolněného bytu se pak zpátky nastěhovala její vnučka Marika.

Marika je dnes stejně jako Klára dospělá žena s postavou přesýpacích hodin. Manžel, asi pětiletá dcera Vendulka, pes a bílý kombík. Na rozdíl od Kláry jí ale jako připomínka na dětství zbyl hrubý hlas, styl chůze i vystupování. Bavili jsme se o babičce a je stále zdravá, jen hlava jí už neslouží. Marika za ní stejně jako její otec, tedy syn babičky, chodí 2x týdně.

Babička posílá po nich vzkazy tomu druhému, že už ho dlouho neviděla. Prostě klasika. K povinnostem personálu patří, že se starou paní cvičí a vodí ji na zahradu, ale podle babičky to nedělají. Na její tvrzení se však příliš spoléhat nedá. „Tak sem normálně vzala propisku a jak má babka takový to chodítko, tak jsem pod tu jednu jeho nohu udělala na lino křížek. Ty vole, přijdu příště, kouknu pod chodítko a byl tam. Přesně pod tou nohou. Takže ty mrdky s babkou ani nehnuly. Tak to víš, že jsem jim tam udělala bordel. Ty kundy jsou červený ještě teď. Zavolala jsem to fotrovi a ten z nich vyrazil ještě nějaký prachy.“ Takže Marika se prostě neztratí.

Když jsem se jednou vracel domů, viděl jsem ji kouřit na chodbě. Marika mě přivítala hláškou: „Ty vole, kdes byl? Já na tebe zvoním. No normálně si představ, vypadly mi pojistky a já neměla klíček od tý zajebaný skříňky na chodbě.“ „Vždyť to stačí chytnout ze spodu a ono se to otevře,“ odpověděl jsem. „No, to sem kurva taky zjistila. Vono do toho stačilo kopnout.“

Historka s pojistkama byla ale jen takovou předehrou. O několik týdnů později jsem se vracel z natáčení a už když jsem zahýbal do naší ulice, vidím na rohu oranžové majáky. Před vchodem postává v županu a s cigaretou Marika.

„Čau, čau Ondro, já na tebe zas zvonila a tys byl zas pryč. Ty vole, ty seš taky soused na baterky…. Mě prosímtě ta elektrika už vyhořela. Já měla vybitej mobil a nemohla jsem ani nikomu zavolat. Tak jsem na tebe zvonila a ty nikde, ty kokote… No nakonec jsem ho šoupla do noťasu a nabila ho přes noťas.

No ale neviděl jsi tady PRE? Já jsem volala Jandičový a ta se prej o to nestará. Tak jsem jí seřvala, že to kurva platím a ať sem někoho hned pošle, nebo na ni já pošlu fotra. Toho vona nesnáší a bojí se ho, víš, Ondro.“

„No a prej mi sem někoho teda laskavě pošle. Když ten čurák přišel, koukal do toho jak teta do kočáru a prej je to na měřeným úseku a to že musím zavolat PRE. Tak teď na ně čekám, ale snad to nemůžou ty zmrdi najít, nebo co…. No hele, támhle, už jedou.“

Rozloučili jsme se a šel jsem nahoru. Za chvilku se z chodby začal ozývat hovor, rachocení a zvuky, které by se daly očekávat. Tuto kulisu však najednou přerušil pláč.

Zaslechl jsem Mariku, jak pláče a říká: „8 stovek? Manžel mě zabije.“ Bylo mi to trochu divné. Manžel Mariky je kuchař v nějakém klubu a ona sama pracuje někde jako vedoucí směny, takže nouzí trpět nebudou. Osm stovek ji patrně nepotěší, ale nebude to pro ni částka, nad kterou by musela dlouze přemýšlet.

Navíc ten její obávaný fotr měl prachy už za komoušů. Když se stavoval za babčou ještě v bytě, vždycky to bylo v obrovským černým S-kovým Mercedesu. Nechal jsem to být a počkal, až PRE odjede k dalšímu cizímu neštěstí.

Jenže mi to nedalo. Říkal jsem si, manžel není doma, tak jí skočím utěšit, ne…?

Zazvonil jsem na ni. Marika byla ale vysmátá. Už zapínala elektrický pressovač a vařila nám kafe. Při tom si hned zapalovala cigaretu. „Tak si představ, ty čuráci přišli a prej: Paní, ten řemesník co tu byl, ten vás vokrad. Vždyť je to tady. Tady na tom jeho písečku, todle my neděláme. Nás to zajímá jen sem, po ty hodiny. Za nima už je to věc baráku.“

„No ty vole, já tady přece nebudu ještě další dvě hodiny po tmě, ne? Tak si říkám, když to nejde po dobrým… Skočila jsem dovnitř, vzala psa a Vendulu, která už spala. Vendulu jsem vzbudila a pořádně s ní zatřásla, aby začla natahovat, a říkám si: no jen počkejte, vy sráči.“

„Vyložila jsem se s celým tím ancáblem mezi futra.“ Marika to začala okamžitě demonstrovat. „A říkám: Buuuu co mám dělat, 8 stovek? Manžel mě zabije. Beeee he he he heeee. No a pak jeden z těch dvou sráčů říká: Hele Fando, tak jí to voprav. Na tohle já nemám. Fanda vzal šroubovák, něco tam utáhnul a už to jelo. „Beheeeeheee, já vám nemůžu dát ani na pivo, kluci.“ Marika umísťuje pomyslnou třešinku na špičku dortu.

Jsou v naší společnosti lidé, kteří tímto způsobem jednají bez obav a využívají všech dostupných prostředků k dosažení svých cílů. Skoro si říkám, jak je možné, že Marika vede jen směnu v hadrárně? Že neřídí celé město. Jasně, chlapy a ženský pláč je něco, co se moc nerýmuje a co většina z nás špatně snáší. Použila by stejné zbraně proti radním? Beee, nemůžeme postavit benzínku pod okny mého bytu, co jsem koupila na spekulaci? To asi ne. Jsem si ale jistý, že by si nějak poradila.

Celý pojistkový fór jak z Dikobrazu se odehrál asi půl roku předtím, než jsem historku napsal. Napsal jsem si jen nápad a pak prostě čekal, až přijde na řadu a až najdu pár hodin na to, to dát do kupy. Dopsal jsem to odpoledne a asi v osm večer jsem potkal Mariku, která mi pointu vytáhla zase o kousek výš. Potkal jsem ji, jak vychází z bytu ven.

Měla na sobě černou kurví koženou bundičku, černou koženou sukni a růžový batoh. Šla slavit… Novou práci… Stala se z ní zástupkyně generálního ředitele jedný šílený korporace.