čte: autor |
Když jsem se jednou vracel domů, viděl jsem ji kouřit na chodbě. Marika mě přivítala hláškou: „Ty vole, kdes byl? Já na tebe zvoním. No normálně si představ, vypadly mi pojistky a já neměla klíček od tý zajebaný skříňky na chodbě.“ „Vždyť to stačí chytnout ze spodu a ono se to otevře,“ odpověděl jsem. „No, to sem kurva taky zjistila. Vono do toho stačilo kopnout.“
„No a prej mi sem někoho teda laskavě pošle. Když ten čurák přišel, koukal do toho jak teta do kočáru a prej je to na měřeným úseku a to že musím zavolat PRE. Tak teď na ně čekám, ale snad to nemůžou ty zmrdi najít, nebo co…. No hele, támhle, už jedou.“
„Vyložila jsem se s celým tím ancáblem mezi futra.“ Marika to začala okamžitě demonstrovat. „A říkám: Buuuu co mám dělat, 8 stovek? Manžel mě zabije. Beeee he he he heeee. No a pak jeden z těch dvou sráčů říká: Hele Fando, tak jí to voprav. Na tohle já nemám. Fanda vzal šroubovák, něco tam utáhnul a už to jelo. „Beheeeeheee, já vám nemůžu dát ani na pivo, kluci.“ Marika umísťuje pomyslnou třešinku na špičku dortu.
Jsou v naší společnosti lidé, kteří tímto způsobem jednají bez obav a využívají všech dostupných prostředků k dosažení svých cílů. Skoro si říkám, jak je možné, že Marika vede jen směnu v hadrárně? Že neřídí celé město. Jasně, chlapy a ženský pláč je něco, co se moc nerýmuje a co většina z nás špatně snáší. Použila by stejné zbraně proti radním? Beee, nemůžeme postavit benzínku pod okny mého bytu, co jsem koupila na spekulaci? To asi ne. Jsem si ale jistý, že by si nějak poradila.