čte: autor |
Hned za fejetonem, který jsem nazval „Hipster“, následuje druhý, „Někdy možná.“ Ne, opět to není náhoda. Také se totiž odehrává ve stejném světě luxusní dámské módy.
Byl jsem v jiném obchodě s luxusní dámskou módou, než kde pracuje Rosťa. Mořím se pod stolem s kabely a lámu si hlavu nad tím, proč tiskárna netiskne. Všechno je správně zapojené, všechno je dobře nastavené. A nic. Prostě to netiskne. Nechápu. Já se na to můžu za ty prachy a tak dále… Prodavačka ještě nezapomene na obvyklý komentář: „No ráno to všechno fungovalo normálně.“ Hm, tak to mi fakt pomohlo. „A zkusil jste to ještě restartovat?“ radí zkušeně prodavačka. No že bych to ještě resetoval? Ano, i my to děláme a ano, i nám to pomáhá. Ostatně proto vám to vždycky radíme. „To je dobrý nápad,“ laškuji s prodavačkou a kasu restartuju. Jen se prodavačka znovu přihlásila do čerstvě restartované kasy, rudnu tak rychle, že by mi to mohl kdejaký chameleon závidět. No a jak říkají Slováci, zrazu začne tlačiareň vrčať a tlačiť jeden papier za druhým.
Než jsem se stačil vzpamatovat, tedy upřímně řečeno trvalo mi trochu déle, tak se k pokladně dostala další zákaznice. Tato dáma byla již v pokročilejším věku. Její oblečení neříkalo vůbec nic. Absolutně mě tak nemohlo připravit na to, co bude následovat. Prostě oblečená v úplně normálních hadrech a vlastně celková její vizáž byla v takovém šedém průměru. V každém vagónu pražského metra takových bab napočítáte dvacet na jedné ruce. Počkat, to je nějaká blbost. No prostě vypadala jak tetka, která se zastavila v pauze na oběd a jen tak z nudy se stavila pro něco na sebe. Něco si jen tak koupí a teď zase rychle zpátky někam do úřadu, aby si tam sedla za prehistorický komp, kde už 40 let vyřizuje 40 hodin týdně úřední dopisy. Tetka položila na pult asi šest nebo sedm dalších tuctových kousků, ne nepodobných těm, co měla právě na sobě. Jedno sako, asi dva svetříky, dvě košile, možná tam bylo i nějaké tričko. „Dobrý den,“ pozdravila tetka a položila na pult hromádku oblečení.“Dobrý den, našla jste všechno, co jste hledala?“ zeptala se prodavačka s profesionálním úsměvem.“Ale jo, jen tak koukám, co máte nového,“ odpověděla tetka ledabyle. Prodavačka markuje a oznamuje: 103 000. Tetka se usměje, vytáhne zlatou kreditku s nápisem The Sex Pistols a prohlásí: „No to je zadarmo…. Do kdy budete mít ty slevy? Že bych se ještě zastavila.“
Tetka byla asi kdysi dávno slušná punkerka. Převálcoval ji snad čas, prachy, konzum, nebo snad kompromisy, které musela udělat na účet své punkové duše? Nevím. Sám jsem se přistihl, jak přemýšlím o svých vlastních kompromisech a ústupcích, které jsem v životě udělal. Kolik ze svých snů jsem obětoval na oltář ‚dospělosti‘? Možná si ta tetka nechala udělat takto extravagantní kreditku právě proto, aby nezapomněla na to, kým kdysi byla – a možná stále někde v koutku svojí duše je. A opravdu ví, kým ve skutečnosti je? Myslím tím, jestli je ještě vlastně zlatá kreditka s nápisem The Sex Pistols známkou punku, nebo je to naopak výsměchem celé punkové subkultuře?
Nemáte náhodou taky takovou kreditku, která je takovým klíčem a v případě právě kreditky dokonce prostředkem k tomu, aby vám umožnila být tím kým chcete nebo dokonce tím kým ve skutečnosti jste? Stejně ale toho nikdy nevyužijete a jen si ji hýčkáte jako takovou vzpomínku na minulost? Nebo naopak něco, co se dá označit souslovím někdy možná? A nezbývá vám z toho snu, který jste kdysi snili, stejně jako té tetce už jen ta kreditka? No co. Punks not dead vy volové!