čte: autor |
Pamatujete si ještě na takový ty červený knížky, kterým jsme říkali občanky? V těchhle prehistorických bločcích se kromě bydliště a rodnýho čísla uvádělo i zaměstnání. Až se člověk divil, že to soudruzi nesloučili rovnou i s očkovacím průkazem a výpisem z účtu.
Můj táta si dodneška stěžuje, jak když musel zajet někam do nějaký cizí fabriky, lustroval jeho občanku nějakej plesnivej vrátnej. Ten mu vždycky nalistoval stránku „zaměstnání“ a zvedl obočí. Táta dodnes říká: „Co je mu do toho, sakra?“
Ve skutečnosti je ale vrátný něco jako českej malokrál. Papež malýho světa, zarámovanýho ve smrdutým koutě s proprděnou židlí a dírou v okýnku, ze který zevluje ven. Je to fízl s otvíracím mechanismem a zahořklý orloj s odznakem autority. Trpí něčím, co pracovně nazývám Vrátnický komplex.
Omlouvám se všem vrátnejm, ale… NE. Ne kurva. Neomlouvám. Jste do jednoho zakomplexovaný šváby. Každej jeden z vás. A jak to vím? Protože jsem jedním z vás byl.
Taky jsem dělal vrátnýho. Na civilce. Víte kde? Ve zvláštní škole. Jo. Zvláštní škola. Místo, kde mě přehlížel i poslední zvláštní harant. Ale jakmile někdo přišel ke vchodu, kdo byl ten král? Já. Ondřej kurva. Uniformu jsem sice neměl, ale zato montérky, plastovou a natavenou konvici a taky větrák. Větrák kterej chrčel jak přešlehnutá smažka v posledním tažení.
Večery bejvaly nejhorší. Jednou přišel nějakej bezdomovec. Sednul si do křesílka naproti vrátnici a řekl, že si jen potřebuje na chvíli sednout. Nabídl jsem mu čaj. Jako nevíš… Přecijen je to zvláštní škola a rodiče některých studentů byli solidní existence.
Vzal si ho, usrkl a řekl: „Vy jste jinej než ty ostatní. Vy jste normální.“
Pak se ke mě otočil zády a vyblil se do květináče. Sáhl jsem proto po služebním slzáku
a vystříkal houmelesáka nebo možná fotra nějakýho našeho studenta ven.
Ten večer jsem pochopil dvě věci: Za prvé – soucit je přeceňovanej.
Za druhé – moc chutná i v nejmenší dávce. A přesně proto jsou vrátní takoví, jací jsou.
Protože konečně někdo poslouchá jejich rozhodnutí. Pustit. Nepustit. Přečíst si co v životě děláš a vidět ti do karet. A to už je sakra moc.
O mnoho let později, jsem byl na kurzu malování, který jsem dostal jako dárek. Pamatuju si lektora Jakubu kterej rozdal registrační kartičky kde bylo i zaměstnání. S myšlenkou na tátu
a s pocitem maximálního pohrdání jsem napsal: „pornoherec.“ Jakub se zarazil: „Jako fakt?“
„Jasně. Je to práce jako každá jiná.“ Sdělil jsem Jakubovi s pokerfacem.
Jakub pak definitivně vzbudil mé sympatie, když fotil naše pokusy i s podpisy a hned je zveřejňoval na socky. Hned jsem se ohradil. Podle mě je totiž umělec ten, kdo se podepíše jen tehdy, když to stojí za to.
Je to jenom pár písmen v občance? Štítek na dveřích? Účet na sockách?
Nebo něco hlubšího – něco, co nás definuje v momentě, kdy zhasnou světla a nikdo se nedívá?
Celý život se učíme, že máme být někým. A tak si oblékáme kostýmy. Nejdřív školák, pak vrátnej, zaměstnanec, pak manžel. A pak taky exmanžel. Pak otec, pak důchodce a pak mrtvola. Mezitím sem tam milenec, pacient, dlužník. Někdy jsme jen náhodnej kolemjdoucí v cizím příběhu. Každá z těch masek má svoje pravidla. Svoje pozdravy pro vrátné, grimasy, svoje „dobrý den, pane řediteli“ a „ano, samozřejmě hned to zařídím“ a taky svoje „naser si“.
Jenže co je pod tím vším? Je to právě naše jméno. A to kam ho napíšeme, to se stává naší součástí.