čte: autor |
Pamatujete si ještě na červené knížky místo občanek? V těhle knížkách se uvádělo i zaměstnání a někdy se divím, že jí soudruzi nekonsolidovali se spořitelní knížku a zdravotní kartu. Můj táta často vzpomíná, jak musel při každém průchodu vrátnicí ukazovat občanku nějakému plesnivému vrátnému, který okamžitě nalistoval stránku se zaměstnáním. Co je mu do toho, sakra?
Vrátní jsou fascinující exempláře. Trpí něčím, co pro sebe nazývám Vrátnický komplex. Vrátný je bytostně přesvědčen, že je nejdůležitějším člověkem v podniku. Je to komické, ale sám jsem vrátného dělal během civilky, a myslím, že vím, kde je pes zakopaný. Vrátný má totiž absolutní přehled o tom, kdo je v práci a kdy přišel nebo odešel. Každý vychovaný člověk vrátného pozdraví, včetně ředitele. A pokud je to dobrý ředitel, prohodí s ním i pár slov.
Když jsem byl kurzu kreslení, hned na začátku jsme vyplnili registrační kartičku a lektor Jakub chtěl uvést i naše povolání. Vzpomněl jsem si na svoje punkový kořeny a do kolonky bez sebemenšího uzardění napsal: pornoherec. Jakub stejně jako vrátnej okamžitě lustroval, kdo je kdo, a když viděl mou kolonku, zeptal se: „Jako fakt?“ S pokerovým výrazem jsem odpověděl: „No jasně, vole, nebo ne? Vyber si.“
Jakub se s tím moc nemaže. Výtvory z kurzů fotí a dává na web i s podpisy autorů. Toho jsem se odmítl účastnit. Mám totiž k tomu závažný důvod. Sám maluju, ale držím se svého stylu a kurz byl o něčem jiném. Kdyby se mé díla stala známými, nechci, aby někdo viděl mé nepovedené kousky. Svým podpisem velmi šetřím a podepisuji pouze to, s čím se ztotožňuji. Na Facebooku likuju jen to, pod co bych se podepsal. Mám se moc rád a vážím si svého jména. Nic cennějšího, než je naše jméno, přeci nemáme.
Ale co to jméno vlastně znamená? Jsme to my, naše ego, které jak víme neexistuje nebo jen iluze, kterou si o sobě vytváříme? Možná je celý život jen o tom, jak se prezentujeme, jak nás vnímají ostatní, jak chceme aby nás vnímali ostatní a jak si myslíme, že nás ostatní vnímají. Každý vrátný, každý Jakub, každý status na Facebooku – to všechno jsou zrcadla, která nám ukazují kousky naší identity. A co když se celá naše existence scvrkne na pár údajů v červené knížce nebo na status na sociální síti? Záleží na tom, jak se sami vnímáme a zda se dokážeme podívat do zrcadla a být spokojeni s tím, koho vidíme. A jestli se tím vším stejně nestaneme jen herci ve vlastním, trochu abstraktním a tak trochu bizardním pornu?