čte: autor |
Jednou jsem viděl na YouTube, jak někdo hraje na psací stroj. Při mém hudebním ne-talentu jsem si říkal, že to je hudební nástroj dělanej přímo pro mě. Kde ho ale vzít a nejlépe za něj neplatit? Jeden čas se jich u popelnic válelo tolik, že by to vystačilo na muzeum. Dneska to tak ale už dávno není, takže Aukro. Jeden jsem tam vyhrál za jednu korunu a 200 poštovného. Protistrana ale nečekala a rovnou stroj odeslala na dobírku. To jsem ale nevěděl, peníze na recepci nepřipravil, takže pošťák si stroj zase odvezl a nechal mi tam všemi tak oblíbený papírek, a já se musel vydat na poštu.
Když jsem dorazil na naši poštu a přišel na řadu, vesele cpu pošťákovi papír a občanku. Pošťák se odbelhal do útrob pošty a vrátil se až po několika minutách. „Pane, ten balík tu prostě není, ale pokusím se ho najít.“ Pak někam volali a že je to z neznámého důvodu na hlavní poště a že si to tam můžu vyzvednout. Nou problém. Hlavní poštu mám přímo naproti kanclu. Takže jsem se tam vydal. V tu chvíli mě nenapadlo, že budu muset kombinovat veškeré znalosti z kurzů asertivity a seriálu Saturnin.
Na 108 říkali, že si to tu můžu vyzvednout.
Baba na vrátnici: „My ale nepřicházíme do styku s veřejností.“
Já: „Mě na poště 108 říkali, že balík je tady a že si ho tu můžu vyzvednout.“
Baba: „Tady je napsáno, že je to na 108.“ Baba ukazuje zažloutlým nehtem na můj lístek.
Já: „Ano, na 108 jsem byl před čtvrt hodinou a říkali, že balík je tady a že si ho tu můžu vyzvednout.“
Baba: „To musíte jít na 108.“
Já: „Na 108 jsem byl před čtvrt hodinou a tam mi řekli, že balík je tady a že si ho tu můžu vyzvednout.“
Baba: „Tady je napsáno, že to tam mají držet do 1.12.“
Já: „Mě na 108 říkali, že balík je tady a že si ho tu můžu vyzvednout.“
Security baba na vrátnici položila tolik oblíbenou otázku: „A co v tom máte?“
Já: „Do toho vám snad nic není, ne?“
Baba: „Nejsou to gumy na auto?“ Podezřívavě si mě baba prohlíží a já vidím za jejími zády 4 gumy svázané lepící páskou.
Já: „Samá voda.“
Baba: „Tak co v tom je?“ Babě dochází trpělivost s mistrem asertivity….
Já: „Kafkův Zámek, madam.“ Prostě jsem neodolal.
Baba: „Tak já zavolám na tu 108.“
Já: „To nemusíte, tam jsem byl před čtvrt hodinou a říkali, že ten balík je tady a že si ho tu můžu vyzvednout…“
Baba: „Tak si sedněte a já někomu zavolám… bude to chvíli trvat,“ rezignovala vrátnice.
Zatímco sedím, zbuzerovala jak malého kluka nějakého zaměstnance ve středních letech za to, že ztratil kartičku. Mně následně oznámila, že budu muset na 108 a tam že zjistí, kde ten balík je.
Já: „Na 108 jsem byl. Tam balík nemají. Zjistili, že balík je tady a řekli mi že si ho tady můžu vyzvednout.“ zaječel jsem na babu.
Ten řev přilákal ženštinu slepou na jedno oko a rastafariánsky vyhlížejícího chlapíka. Slepá slepice se pak odběhla kouknout do systému, kde to je. Za pár minut byla zpátky s papírem v ruce. Balík prý u nich byl 14 dní a pak zmizel.
Baba: „Kdo je u vás šílenej, co si to dovolujete?“
Podlomily se mi kolena při představě, že znovu absolvuji stejný rozhovor tam.
Slepice se zatvářila, jak kdybych jí pral spoďáry, které má přitom na sobě. To se ale už probudil i Rastafarián. Stejně jako já i on mluvil velmi pomalu. Artikulace už tak slavná ale nebyla: „No ještě vám ho můžeme zítra znovu doručit do kanceláře.“
„Tak jo. Děkuji.“ Odcházím a mám pocit, jakobych zvítězil v ringu nad Mikem Tysonem tím, že jsem ho kopnul do koulí.
Co byste řekli? No jasně, že se tak nestalo a následující den mě na naší recepci znovu čekala výzva k vyzvednutí zásilky, tentokrát na poště 100, tedy tam, kde balík omylem skončil.
Pošta 100
Vzpomínky a emoce z ukončeného vztahu
U okýnka ještě stála nějaká holka. Najednou koukám, že je to Klára, která se snaží procpat okénkem balíček dovnitř. Nevšimla si mě. Pošťák ale ano a kývl na mě, ať chvíli počkám. Pošťák vypadal jako po mrtvici. Napadal na jednu nohu a z koutku úst mu vytekla slina. Slina ukápla na žluto-modrou proužkovanou košili. Padla přesně do trychtýře pošťácké trumpety, kterou mají zaměstnanci pošt na košili vyšitou. Pošťák se usmívá a bere od Kláry zásilku. Balíček před dlouhou cestou jetě odpočívá na váze a pošťák se pouští do papírovačky.
„Tak na kolik to pojistíme, mladá paní?“ ptá se pošťák Kláry.
Klára vypadala trochu zaskočeně. „Nevím,“ odpověděla.
„No a co v tom máte?“ Pokládá pošťák Kláře stejnou otázku jako security baba mně. Neubráním se a mozek mi servíruje scénku s Felixem Holzmannem a Jiřím Šimkem:
„Co máte v tom balíčku?“
„Dárky od Ježíška.“
„A jaké?“
„Pro kluka.“
„A co si přál syn k Vánocům?“
„Rádio.“
„Takže tam máte rádio?“
„Ne, to si kluk přál.“
Klára tam ale neměla rádio pro kluka… Odpověděla totiž: „Vzpomínky a emoce z ukončeného vztahu.“
„Aha,“ odpověděl pošťák. Pak se jako panter opatrně a tiše přiblížil opět k balíčku a zaklepal na něj ukazováčkem jakoby čekal, že z balíčku vyskočí čert na péru. Vzal balíček znovu do ruky a potěžkal ho. Zatřásl s ním a přiložil si ho k uchu. Pak ho očichal. Asi chtěl vědět, jak takové vzpomínky a emoce z ukončeného vztahu voní. Chtělo se mi na něj zařvat, ať ho ještě ochutná, ale při pohledu na Kláru, která pozorovala pošťáka zvlhlýma očima, jsem si to rozmyslel… Pošťák práskl balíčkem na stůl a vypálil na ni: „258 korun paní! EEE slečno teda… Bude to kartou, nebo hotově?“
Říká se, že vzpomínky a emoce nebo záchvěvy těch emocí, které jsme prožívali a které nám vzpomínky přinášejí, jsou to nejcennější, co máme. Sám si toho moc nepamatuju, proto mám pořádek ve fotkách a proto píšu. Může je ale někdo cizí vůbec ocenit? Možná bych měl spíš napsat: Může je někdo cizí nacenit? A ještě tak brutálním způsobem a hlavně za takovou cenu? Tak nízkou a tak přesně vykalkulovanou? Možná to vůbec ani nepojistil a ocenil Klářiny vzpomínky a emoce z ukončeného vztahu na 0? Vlastně je to jak z Kafky. Žijeme, prožíváme, umíráme a vlastně to žádnou cenu nemá vůbec pro nikoho.
Nechci ale končit Kafkou. Napadá mě citát trochu veselejšího autora, který to řekl daleko jemněji: „V Budějovicích žil jeden tambor. Narodil se, pak se oženil a pak umřel. Není to dobrá anekdota?“