18 Pindy

čte: autor |

Říká se: Líná huba, holý neštěstí. Myslíte, že to platí i obráceně? Teda Hyperaktvní huba, holé štěstí. No já si to teda nemyslím…

Poprvé na Moravu

Bylo mi asi tak 25. V brněnský firmě jsem pracoval teprve krátce. Ještě mi hořel vajgl na nádraží a celkově jsem byl ucho… Majitele jsem ještě neviděl.

Přiblížili se ale firemní narozky, který firma ráda slavila. To hlavně proto, že majitel moc rád mluvil. Ale co měl ještě radši, bylo se poslouchat. To ale neplatilo o jeho zaměstnancích. Dodnes si pamatuju ty jeho šíleně vyčerpávající porady a jeho projevy. Ego, ego, pindy, pindy a tak. Jenže to jsem ve chvíli, kdy mě mi přistála pozvánka na výročí v mailu ještě nevěděl. Vyjeli jsme na motokáry a takový ty pidi motorky kousek před Brnem. Naučil jsem se tam, že atrakce nemusí být nutně příjemný zážitek. Tlačí tě helma, jsi skrčenej, a místo toho aby to jelo, dělá to jen kravál a smrad. A po zábavě, následovala přednáška. Klasika. Bez veřejného onanování nad svým egem to prostě nejde.

Po přednášce za mnou majitel přišel a zeptal se: „Jak se Vám to líbilo?“ No a mě nenapadlo nic jinýho, než říct pravdu. Říkal jsem si, že když se mě na to ptá, tak chce asi slyšet pravdu… Víc mýlit jsem se ale nemohl. „No, byly to takový pindy“ vypálil jsem na něj. Něco zamručel, ale bylo jasný i mýmu nezkušenýmu já, že jsem to u něj prohrál na plný čáře.

Planetarium

Asi deset let na to, byla jiná oslava. Tentokrát přímo v Brně. Majitel měl vždycky rád, když to moc nestálo a vypadalo to luxusně. Oslava teda byla v planetáriu. Rozdal lístečky a co lísteček to drink. Svoje lístečky jsem prochlastal a i když jich bylo jen pět, nějak mě to zmohlo. Jó, chlastat s Moravákama, to je vždycky náročný. Zašel jsem proto do sálu, uvelebil se na křesílku a sledoval program planetária. Není asi překvapení, že ovíněnej, v pohodlí, pod hvězdnou oblohou a křesílku jsem usnul. Bylo asi jedenáct, když jsem se vzbudil. Jenže jsem zjistil, že jsem skoro střízlivej. To znamená buď rychle začít znovu chlastat nebo se na to vyprdnout a jet domů… Znovu chlastat se mi moc nechtělo. A to nejen proto, že už mi došly lístečky. Hlavně proto, že moraváci už byli dost rozjetý a já bych musel zařadit třetí kosmickou chlastací, abych je dohnal. A protože jsem byl utahanej jak šňůra od hajzlu, rozhodl jsem se vyrazit domů.

Počkej, domů to jako myslíš do Prahy?

Přesně okolo půlnoci do Prahy z brněnského Grandu vyráží bradavický express. Rychle jsem se rozhoupal a už banda podnapilích moraváků doprovází klusem pražáka na Grand. Stihnul jsem to jen tak tak, zamával a zhroutil se do sedačky. Když byl konečně chvilku klid došlo mi, že na Florenci budu v půl třetí ráno.

Je pro jistotu… Florenc je místo, které nevoní ani přes den. Být tam v půl třetí ráno není něco co bys chtěl. Když jsme dorazili, rychle volám Uber. Jenže nad Florencem je obrovskej most, kterej odstiňuje GPSku, takže mě řidiči hledali na mostě… Pár jich to vzdalo a asi po dvaceti minutách konečně nějakej dojel. Když jsem na něj čekal, naháněli mě divoký cikánský taxikáři. Na to se mám ale moc rád. Rychle skáču do obouchaný Octávky a cestou dročkáři vyprávím, jak jsem usnul v planetáriu. Smějeme se… A pak jdu do finále: „Tak čekám na tom blbým Florenci a už mě tam naháněli cikáni…“ Dročkář pak už nic neřekl. Když jsem vylezl z auta před barákem, koukám na něj a on je cikán jak noha.

Naposled na Moravu

O dalších asi pět let později jsem byl v Brně na poradě. Pak jsme šli na oběd a já si sednul vedle majitele. Majitel vypráví nějakou historku o vojně. Pak se na mě podívá a řekne: „To víš Ondro, já jsem na ty pindy.“

Už jsme se tomu jen zasmáli, ale bylo vidět, že jemu to vtipný nepřišlo ani po takový době. Leželo mu to v žaludku skoro 15 let.

Tak takovou sílu má slovo, upřímnost a moje nevymáchaná huba.