čte: autor |
Dnešní fejeton zavádí čtenáře, do krásné první poloviny devadesátých let. Devadesátá léta minulého století se nesou ve znamení starých vzorců chování, které se mísí s „novým typem myšlení.“ V té době Honza kroutí civilku na Československé poště. A protože se už dlouho předtím motal kolem počítačů, pracuje s normálními IT-čkáři. Je to výhodné pro obě strany. Honza nemusí nosit těžké balíky a pošta zase nemusí u částky, kterou Honzovi vyplatí na náhradách, škrtnout Kč a napsat USD.
Pokud jste se někdy dostali do takové situace, můžete se snažit to prostě nějak zvládnout, což je v tomto případě nesmysl. Druhou možností je dělat prostě svým tempem a jak by řekla moje máma, rozčilovat se jen do výše svého platu, a ten není zase tak vysoký. A konečně třetí možností, která je vždy správnými civilkáři preferována, nebo spíš jako jediná akceptovatelná – srát na to.
Přesně tato třetí možnost vítězila i v našem kolektivu. Požadavky z pošt celé republiky plní fontu a my na ni spokojeně kašlem…
„Pánové, zvu vás na výlet do Horky nad Moravou,“ oznamuje Honza vesele. „Je třeba tam vyměnit tři klávesnice a máme hotovo. To je bingo, hoši, to je bingo!“ Mne si ruce Honza.
Policista ale stejně vedl řeč k řidiči auta české pošty: „Borci, když vidím červenou škodovku se světly, tak vím, že je to Franta, ne? Nikdo jiný tady na okrese podobný auto nemá, ne?“ Kolektiv přikyvuje. „No a přece vím, že Frantovi to nebrzdí, tak přibrzdím já, ne?“ Franta přikyvuje. Honzův kolega, který ani neřídil, ale jen seděl za volantem, se červená jak školák a kouká se do země. „Dyť ste kurňa lidi, ne? Tak se snad musíte mezi sebou domluvit, ne?“ vysvětluje moravský orgán.
Na Honzovu historku jsem si vzpomněl, když mě a Petra nutil vedoucí jet trasu Praha – Žíželice, tam udělat práci asi na hodinu a pak Žíželice – Brno na velkou otravu, tedy pardon – poradu, a dále večer Brno-Praha domů.
Fakt se nám tam nechtělo, ale připravil jsem si trasu a stáhnul kešky podél cesty. Po akci v Žíželicích jsme se vydali po okresce směrem na Jihlavu a cestou sbírali jednu kešku za druhou. Petr byl už docela nervózní, ale spadlo to z něj, když jsem se ho zeptal: „Těšíš se tak na poradu? Pospícháš někam?“
A tak jsme si místo nudné služební cesty užili dobrodružný výlet. Stejně jako Honza a jeho kolektiv, i my jsme si uvědomili, že volba je opravdu jen na nás. Buď můžeme podléhat stresu a nepohodlí, nebo si z každé situace můžeme vzít něco pozitivního. Na konci dne totiž nejde jen o splněné úkoly, ale hlavně to, jak jsme si jejich plnění užili.
Volba je jen na tobě.