17 Volba je jen na tobě

čte: autor |

Dnešní fejeton zavádí čtenáře, do krásné první poloviny devadesátých let. Devadesátá léta minulého století se nesou ve znamení starých vzorců chování, které se mísí s „novým typem myšlení.“ V té době Honza kroutí civilku na Československé poště. A protože se už dlouho předtím motal kolem počítačů, pracuje s normálními IT-čkáři. Je to výhodné pro obě strany. Honza nemusí nosit těžké balíky a pošta zase nemusí u částky, kterou Honzovi vyplatí na náhradách, škrtnout Kč a napsat USD.

Honza nepracuje v týmu, ale v kolektivu. Jsme přeci teprve na počátku devadesátek… Tak tedy pracuje v kolektivu, který má za úkol spravovat počítače na místních poštách po celé republice. Kolektiv je ale pouze tříčlenný a tenkrát se počítače skutečně fyzicky obcházely. Oprava na dálku rozhodně nebyla běžnou praxí jako dnes. Velmi prostou úvahou lze tak dojít k závěru, že 3 lidi, resp. 2 lidi a jeden civilkář, který to má dost na salámu, objet všechny pošty a vyřešit všechny jejich incidenty je reálné asi jako že v obálce s modrým pruhem najdete dobrou zprávu.

Pokud jste se někdy dostali do takové situace, můžete se snažit to prostě nějak zvládnout, což je v tomto případě nesmysl. Druhou možností je dělat prostě svým tempem a jak by řekla moje máma, rozčilovat se jen do výše svého platu, a ten není zase tak vysoký. A konečně třetí možností, která je vždy správnými civilkáři preferována, nebo spíš jako jediná akceptovatelná – srát na to.

Přesně tato třetí možnost vítězila i v našem kolektivu. Požadavky z pošt celé republiky plní fontu a my na ni spokojeně kašlem…

Jednoho letního rána přichází Honza do kanceláře s radostným výkřikem: „Hele kluci, co jsem našel ve skladu!“ Táhne za sebou starou vysloužilou mapu Československa. Pověsil ji na zeď, vzal fixu a práskl s ní do mapy.

„Skrbeň, Skrbeň…“ mumlá si cestou zpátky ke svému počítači. „Co máme blízko Skrbeně? Jo, máme barák přímo ve Skrbeni. A jaké tam mají hlášení?“ Organizuje Honza. „No, to se mi fakt dělat nechce. Co je ještě kousek vedle? Horka nad Moravou? Jasně!“

„Pánové, zvu vás na výlet do Horky nad Moravou,“ oznamuje Honza vesele. „Je třeba tam vyměnit tři klávesnice a máme hotovo. To je bingo, hoši, to je bingo!“ Mne si ruce Honza.

Prostě odjedeme na Moravu, za 15 minut máme odpracováno a pak si užijeme výlet. Když kolektiv dorazil do Skrbně, zaparkoval na návsi a šel vyměnit ty zmíněné klávesnice. Cestou zpátky k autu si Honza všiml paní, která ukazovala paní auto svému dítěti se slovy: „Vidíš Jiříčku, to auto je až z Prahy…“

Kolektiv se vydal autem k místnímu plavečáku a najednou se z kopce z vedlejší silnice řítí červená škodovka, která má vpředu snad desítku různých světel a obrovský nápis Rallye na kapotě. Rallye jezdec sice trochu zpomalil, ale stejně to napral do auta, ve kterém seděl náš kolektiv. Naštěstí se nic nestalo. Byly to jen plechy. Policie ale přijela. Policie vyšetřuje a vyšetřuje a Rallye jezdec přes veškerou a úpornou snahu policie v právu nebyl.

Policista ale stejně vedl řeč k řidiči auta české pošty: „Borci, když vidím červenou škodovku se světly, tak vím, že je to Franta, ne? Nikdo jiný tady na okrese podobný auto nemá, ne?“ Kolektiv přikyvuje. „No a přece vím, že Frantovi to nebrzdí, tak přibrzdím já, ne?“ Franta přikyvuje. Honzův kolega, který ani neřídil, ale jen seděl za volantem, se červená jak školák a kouká se do země. „Dyť ste kurňa lidi, ne? Tak se snad musíte mezi sebou domluvit, ne?“ vysvětluje moravský orgán.

Na Honzovu historku jsem si vzpomněl, když mě a Petra nutil vedoucí jet trasu Praha – Žíželice, tam udělat práci asi na hodinu a pak Žíželice – Brno na velkou otravu, tedy pardon – poradu, a dále večer Brno-Praha domů.

Fakt se nám tam nechtělo, ale připravil jsem si trasu a stáhnul kešky podél cesty. Po akci v Žíželicích jsme se vydali po okresce směrem na Jihlavu a cestou sbírali jednu kešku za druhou. Petr byl už docela nervózní, ale spadlo to z něj, když jsem se ho zeptal: „Těšíš se tak na poradu? Pospícháš někam?“

A tak jsme si místo nudné služební cesty užili dobrodružný výlet. Stejně jako Honza a jeho kolektiv, i my jsme si uvědomili, že volba je opravdu jen na nás. Buď můžeme podléhat stresu a nepohodlí, nebo si z každé situace můžeme vzít něco pozitivního. Na konci dne totiž nejde jen o splněné úkoly, ale hlavně to, jak jsme si jejich plnění užili.

Volba je jen na tobě.