čte: autor |
V pubertě jsem míval často silné migrény. Když jsem s tím byl u doktora, tak jak je u lékařů často zvykem, protáhl mě všemi vyšetřeními, co ho napadla. Od ortopedie přes neurologii až po psychologii. Každý ze specialistů mi předepsal tolik drog, na kolik si jen vzpomněl, ale bez jakéhokoli výsledku. Jednou jsem se o tom bavil s kamarádem a ten mi řekl, že to míval také a že ho poslali na oční. Tam mu dali brýle a od té doby byl v pohodě. Vyprávěl jsem to svýmu obvoďákovi a ten řekl, že to tak může být. Že ta hlava může bolet od očí, od jejich únavy a od toho, jak se oči snaží ostřit. Následovala návštěva na očním, kde jsem dostal brýle a byl v pohodě. V rámci vyšetření na očním ale zjistili, že jednou přijde i glaukom. Od té doby chodím na oční pravidelně a pravidelně mě kontrolují. To je ale na fejeton dost málo, že?
Od nějakých svých patnácti vím, že to jednou přijde. „No, myslím, že už to tam je. Myslím, že už je to na kapky. Pošlu vás do Vinohradské,“ pronesla při jedné kontrole moje oční. Objednal jsem se a přišel na devátou. V nemocnici bylo klasicky narváno. Byl tam i chlap, který od pohledu vypadal jako hovado. Sluneční brýle – což na očním není nic neobvyklého – ale tenhle chlap hovado vyřvával do telefonu na svou přítelkyni. Byl na ni sprostej jak kanál. Nějaký spolupacient mu řekl, ať se trochu ztlumí. Chlap hovado jen spolu-pacienta pozdravil vztyčeným prostředníčkem. Svou přítelkyni poslal do prdele a hned následoval další podobně laděný hovor. Chlap hovado pochodoval po čekárně a vyřvával do telefonu: „No já nevím, jak tady budu dlouho… Je tu čuráků plná čekárna.“ Chlap hovado si v rozrušení najednou sundal sluneční brýle a dal tak asi největší dárek všem pacientům v čekárně. Pod slunečními brýlemi se ukázalo monstrózní jójo jak kdyby vypadlo z příručky pro hospodské rváče. Ubránil jsem se a nekoukal na něj. Daleko lepší byl totiž pohled na všechny okolo. Jejich naštvané výrazy se náhle změnily na výrazy nejvyššího uspokojení. Jo, jsme holt Češi…
V nemocnici jsem byl asi do tří. Bez jídla a pití přirozeně. Celý den mi jezdili tužkou s kabelem po rohovce, prokapávali, umrtvovali, foukali do oka vzduch a opět prokapávali a opět umrtvovali pálivým svinstvem. No prostě rychta na očním. Při odchodu jsem se podíval do zrcadla. I když podíval je možná trochu silné slovo. Moc jsem neviděl, ale i přesto jsem zpozoroval, že mám oči jako po ročním drogovém večírku v KLDR. Měl jsem ještě jednu schůzku a proto jsem si nemohl dovolit odjet domů, svalit se na postel a litovat se. Protože původní plán jet tam autem nepřipadal v úvahu, musel jsem metrem. Nasadil jsem si sluneční brýle a uvelebil se na sedačce. Oči mě pálily jako po tygří masti, tak jsem je zavřel a možná i trochu usnul.
Na jedné stanici však slyším, jak nějaká slečna říká líbezným hláskem: „Hej vole, čum doma na svou frajerku a né na mě.“ Otevřel jsem oči a spatřil korpulentní adolescentku, jak se na mě mračí. Zmohl jsem se pouze na prostý úsměv. Proč jí také vysvětlovat, že přes mé brýle neviděla zavřené oči a slovy klasika, když už šlápneš do hovna, tak v něm alespoň netancuj. Tlouštice si můj úsměv vyložila ale jinak. Při výstupu ještě dodala: „Ty seš hustej, ty vole.“
Kdysi jsem četl takovou historku, která se odehrává ve stejných kulisách jako ta má a je podobná i svou pointou. Do metra přistoupí muž se dvěma dětmi. Děti zlobí, perou se, věší se na držadla. Spolucestující se mračí na jejich otce, který sedí a nevnímá. Nejnervóznější cestující se rozkřikne na muže, aby si ty haranty zkrotil. Muž děti napomene a dá se se spolucestujícím do řeči. „Víte, mě zemřela žena. Matka těch dětí a právě jedeme z pohřbu. Těm dětem to ještě nedošlo, nebo možná ano a vypořádávají se s tím takto. A já jen prostě přemýšlím, jak jim to říct, jak jim to vysvětlit.“ Prostě, nikdy nevíš, v jaké situaci je právě ten druhý.