čte: autor |
Slyšeli jste někdy, že nikdy nevíš, co má ten druhej za sebou? Hezký. Lidský. Dojemný. Ale upřímně? Většina lidí má za sebou hlavně hovna. No a před sebou ostatně taky.
Ale občas… občas narazíš na někoho, kdo má za tím svým zahnědlým příběhem i důvod.
Migrény mě začaly trápit někdy v pubertě. Byl jsem tehdá vyhublej, panic a fascinovanej smrtí a satanem, což je kasickej startovací balíček každýho emo puberťáka. Zašel jsem k obvoďákovi a začalo medicínské člověče, nezlob se. Ortopedie, neurologie, psychologie.
Každej z nich mi předepsal tolik drog, že obsah mých kapes připomínal spíš obsah kapes nějakýho důchodce, ale efekt nula. Jednou jsem to vyprávěl nějakýmu kámošovi a on, jako samozvaný expert na nevyžádané rady, pravil: „Vole, já to měl taky. Dali mi brejle. A od tý doby mě hlava nebolí“
Šel jsem s tím za svým obvoďákem a poradil mu to. Dneska to doktoři nesnáší, když je trumfneš znalostma z internetu, ale tenkrát byl internet jen v knihovně a tak se doktor zamyslel jako by právě sestrojil vesmírný výtah, a prohlásil: „To by tak mohlo bejt.“
Na očním mi nasadili brejle a migrény byly fuč. Ale taky mi oznámili, že jednoho krásnýho dne mě potká glaukom. Prý pomalu, plíživě, nenápadně. Jako exekutor nebo tchyně. Nebo tchýně co dělá exekutora, to přijde. Od tý doby tam chodím pravidelně a do nedávna jsme hráli
s očařkou tu samou hru: „Je to tu už?“ – „Ještě ne.“ Až jednou řekla:
„No, myslím, že už jo. Pošlu vás do Vinohradský. Dostanete kapky.“
Na devátou jsem byl objednanej. Bloudil jsem po nemocnici jak cikán v kukuřici a snažil se rozluštit runy na mapce areálu. Každá minuta zpoždění znamená dalších dvacet minut čekání. Nakonec jsem našel ty správný dveře. Čekárna byla narvaná až po strop pacienty. A mezi nimi pochodoval chlap s telefonem u ucha. Chlap-hovado.
Tenhle hovado měl sluneční brýle, což by na očním nebylo divný, kdyby u toho neřval do telefonu:
„Už mi nevolej , ty píčo!“ potom otevřel dveře ven z čekárny a mobil vyhodil. Sáhnul hned po druhým do kapsy a volal svýmu šéfovi stejným tónem: „Do-pí-či! Já nevím jak tu budu dlouho! Je tady čuráků plná čekárna!“ Jeden z čekajících čuráků to nevydržel a požádal chlapa hovado, aby stáhnul hlas. „Ty di taky doprdele!“ Vyzval čuráka chlap hovado a pozdravil ho prostředníčkem.
Najednou si chlap hovado sundal ty sluneční brýle. A hele – dáreček pro všechny čekají čuráky, včetně mě. Oko měl jak z učebnice pro hospodský rváče. Fialová boule přes půl ksichtu.
Já to cheknul jen v rychlosti, protože jsem věděl, že daleko zajímavější pohled bude na čekající spolučuráky. A nemýlil jsem se. Čekárna ožila pohledy nejvyššího uspokojení všech škodolibých čuráků včetně toho mýho.
Tvrdnul jsem tam až do tří. Bez jídla, bez pití, zato s rudejma očima jak po drogový párty v KLDR. Kapali mi tam všechno, co se do oka dá dát, foukali mi do rohovky, šťourali a umrtvovali. Kdyby mě takhle zneužili jinde, volám právníka. Ale tohle byla jen rychta na očním.
Jenže jsem měl odpoledne ještě jednu schůzku. Nemohl jsem se proto schoulit do postele
a litovat se a protože byly moje oči na hadry, autem to nešlo. Musel jsem proto metrem.
Sluneční brýle, sednout, zavřít oči. Oči hoří, řežou, pálí. Možná jsem i na chvíli usnul.
A najednou slyším:
„Hej vole, čum doma na svou frajerku a né na mě.“ Otevřu oči. Přede mnou stojí pubertální tlouštice a tváří se, jako bych jí zrovna navrhnul trojku s babičkou. Jen jsem se usmál. „Ty seš hustej, ty vole,“ utrousila při výstupu.
A pak mi to došlo. I hovado z čekárny mělo sluneční brýle, stejně jako já. A když máš brejle, nikdo neví, jestli se díváš – nebo jen nechceš, aby svět viděl, co se ti děje v očích.
A tady se to začíná komplikovat.
Ve vlaku života totiž nikdy nevíš, kdo sedí naproti. Jestli otec zlobících dětí, kterej jede z pohřbu jejich matky, zoufalá doktorka nebo chlap, kterej právě zjistil, že vidí už jen na půl.
Tak se dívej kurva pozorně, když ti to ten druhej dovolí tím, že sluneční brýle mít nebude.
Ne vždycky totiž „hovado“ znamená „hovado“. Někdy je to jen chlap se zničeným okem a zničeným životem. Ale většinou to hovado je.