čte: autor |
Když žijete delší dobu v cizině, a myslím tím hlavně kulturně vzdálenou zemi, změní vás to. Lépe řečeno, přizpůsobíte se nebo si spíš zvyknete na některé věci. Třeba my jsme si zvykli, že v Hanoji česky vlastně nikdo nerozumí. V taxíku před řidičem probíráte věci, které byste neřekli vlastním rodičům, když jdete po ulici, komentujete kolemjdoucí, nebo při nákupu domlouváte smlouvací strategii přímo před prodejcem. Když se vrátíte do svého prostředí, chvíli opět trvá aklimatizace a to někdy může přinést pár námětů na fejeton.
Byli jsme na skok v Praze. V metru a povídám Janě: „Já bych si dal k večeři chleba ve vajíčku.“ Jana přikývla. Podívám se mimovolně k nohám a pronesu: „Ježiš, to je hnusný dítě,“ a směle pokračuji: „No, jen jestli máme hořčici.“ Nenávistný pohled matky toho hnusného spratka mě asi bude strašit až do smrti.
Další věcí je třeba řízení. Když jsme odjížděli do Hanoje, na mým řidičáku ještě neuschlo razítko, takže jsem logicky moc naježděno neměl. Ve Vietnamu se ale jezdí dost jinak než u nás. Vpravo jezdí kola, uprostřed motorky a vlevo auta. Dále platí „větší bere“, ale hlavně, když jedete, tak troubíte. Není to proto, že chcete někoho vyprudit, ale prostě oznamujete okolí svou polohu. Zrcátka jsou spíš na ozdobu a nikdo se do nich nedívá. Proč taky. Hlavním silničním pravidlem je: Do nikoho nenajeď. Tak to tam prostě funguje a světe div se, mají mnohem menší nehodovost než my. V Čechách, když někdo troubí, znamená to už minimálně začátek nějakého konfliktu. A zkuste si tipnout, jaký jsem měl řidičský styl pár dní po návratu.
Tím úvodem jsem chtěl jen říct, že některé kulturní rozdíly jsou markantní a jiné latentní. Ty latentní jsou ale o to větší…
Když bylo na nás těch rozdílů moc, moc rádi jsme zavzpomínali na domov. A jedna z šancí, jak se na pár minut vrátit domů, je jídlo. Nevím, jak je to teď, za našeho Hanoiského působení, bývaly ve městě dvě české hospody. První podnik se jmenoval Bohemia, ale tam jsme byli jen jednou. Byl dost z ruky a českou kuchyni kombinovali s vietnamskou hodně svérázným způsobem. Řízek v trojobalu, nakrájeli na nudličky, přinesli hůlky a doplnili ho kýblem tatarky a rýží.
Podnik, který ale za návštěvu stál, se jmenoval Pragold Beer. Tam jsme ale vždy potkali někoho z kolegů, takže když jsme na ně náladu neměli, hledali jsme něco jiného. Velmi podobná kuchyně té české je ruská. Minimálně vám to tak připadá, když žijete v Asii. Našli jsme jednu zapadlou ruskou restauraci a vydali se na večeři. Vybrali jsme si z menu a čekali na vyřízení objednávky. Čekáme a čekání si krátíme obyčejným hovorem. Jídlo, do kterého jsme se okamžitě pustili, přinesl evropsky vypadající mladík. Poznal slovanský jazyk a ptal se nás anglicky, odkud jsme. Je to takový folklor a prostě takový otvírák ke každému hovoru, když jste někde cizincem, a my na to byli zvyklí. „Jsme Češi,“ odpověděla Jana. Mladíkovi se rozsvítily oči a povídá: „ÓOO Češi, to znám. Můj táta u vás byl. Moc se mu u vás líbilo. Rád na to vzpomíná.“ „Prááága,“ ještě dodal. Přikývneme, usmíváme se a mladík je nám docela sympatický. Teda ještě tak asi dvě vteřiny, než dodal: „No vždyť víte. V roce 68, jako voják.“ Mladík se zubí od ucha k uchu a aby se ujistil, že fakt víme, zaujal bojový postoj, do rukou vzal neviditelný samopal, namířil ho na nás a udělal ta ta ta ta ta.
Zkoprněl jsem. Pelmeně mi náhle zhořkly v ústech. Můj šok trval snad pět vteřin. Vyplivl jsem jídlo na talíř, prásknul příborem, zvedl se a zavelel k odchodu. „Jdeme!“ vykřikl jsem. Popadl batoh a za dalších 15 vteřin jsme už uháněli na motorce pryč. Mladík jen kroutil hlavou a pokud nezemřel, stojí tam a kroutí hlavou dodnes.
„To se fakt stalo, Ondro?“ zeptala se Renata, když jsem jí to dal přečíst. „Jo, stalo.“ Pro nezúčastněného Čechoslováka je to naprosto netaktní a neuvěřitelné. Vstupují tu do hry ale dva faktory, díky kterým jsem ochoten mladíka vzít na milost. Prvním je selektivní paměť jeho otce. Jeho otec v roce 68 byl jeden z těch mladých zmatených uchoušů, kteří možná opravdu věřili, že nám jdou pomoc. Je to už dost dlouho, aby se mu z hlavy vypařily špatné vzpomínky a nenávistné pohledy Čechoslováků. Druhým faktorem je sociální konstrukt reality tentokrát mladíka samotného. On se o to vlastně nikdy nezajímal. Jen poslouchal tátovu historku a měl tedy jediný a dost zkreslený zdroj informací pro svůj postoj a tedy pro svůj konstrukt reality. Vlastně mi to připomíná ten vtip, jak důchodce vzpomíná na svou nejlepší dovolenou. Jídlo, chlast, ženské, všechno zadarmo. Jak se vlastně jmenovala ta cestovka? Jo, Wermacht.