čte: autor |
Nevím, z jakého podnětu mi tahle vlna myšlenek přinesla Kláru. Klára je holka, se kterou jsem se znal už jako dítě. A neuběhla ani půlhodina a potkal jsem ji, jak jde naproti mně. Moji ezo-rodiče by mluvili o energiích a propojení duší, zatímco logičtěji založení jedinci by odkazovali na statistiku a náhodu. Pravděpodobnost, že na někoho myslím a za chvíli ho potkám, je malá, nikoli však vyloučená při počtu myšlenek, dní a lidí kteří prošli naším životem… Nestává se to ale každý den, takže mozek tuto situaci přesune ze šuplíku píčovina, do šuplíku WTF? a začne ji analyzovat.
Po J. jsem měl ještě pár Tinder období a v každém z nich jsem se s Klárou matchnul. Nikdy jsme ale ven nešli. A pak jsme se znovu jednoduše potkali na ulici. Řekl jsem jí, že mě vždycky zajímalo, jaký by to bylo jít s ní ven. A že to teda jdeme rovnou zkusit. Špatný to vůbec nebylo, ale TO ono, hm to taky ne.
S Klárou jsme pak trávili hodně času. Vídali jsme se i 3x týdně. Spoustu večeří, výletů, výstav… Vlastně se dá říct, že jsme spolu chodili. Taky byla u mě několikrát doma. Sedíme na gauči, Klára má nohu přes nohu, hraje si s vlasama, ale já prostě nic. Místo toho, abych se věnoval jí, věnuju se sobě. Sobě a myšlence proč… Proč už ho tam nemá? A odpověď vlastně neznám doteď. Klára není nějaká sexbomba, ale průměru dosáhne úplně s přehledem. Navíc problém jsem s tím nikdy neměl. Spíš jsem míval problém opačnej…
Upřímnej jsem ale tak úplně nebyl. Problém s nesmělostí a introverzí jsem totiž míval. Když jsem byl ještě hodně mladej, blbej, stydlivej a bázlivej… V době, kdy jsem chodil na základku a tedy v době, kdy jsem se s Klárou znal jako dítě.
Večer jsem jí posadil na gauč. Řekl jsem jí o svých obavách, o tom, jak mě moje minulé já stále pronásleduje. Klára poslouchala. Její oči byly plné pochopení. ‚Někdy je třeba pustit minulost, abychom mohli žít přítomností,‘ řekla. A v tu chvíli jsem pochopil, že je čas přestat se bát a začít žít.……
A pak, už jsme se nikdy neviděli.