13 Lásku silou neutáhneš

čte: autor |

Říká se, že za jediný den nám proběhne hlavou asi 300 000 myšlenek. Nějakých podnětů, sexuálních prasáren, touhy po žrádle nebo po ostatních zdrojích či potřebách.

Nevím, jak to dokázali britští vědci zjistit, ale na tom myslím nezáleží a vlastně není ani podstatné jestli je to pravda. Tak jako tak, mnoho těch myšlenek se ale obrací i do minulosti, o čemž jsem se měl záhy přesvědčit.

Nevím, z jakého podnětu mi tahle vlna myšlenek přinesla Kláru. Klára je holka, se kterou jsem se znal už jako dítě. A neuběhla ani půlhodina a potkal jsem ji, jak jde naproti mně. Moji ezo-rodiče by mluvili o energiích a propojení duší, zatímco logičtěji založení jedinci by odkazovali na statistiku a náhodu. Pravděpodobnost, že na někoho myslím a za chvíli ho potkám, je malá, nikoli však vyloučená při počtu myšlenek, dní a lidí kteří prošli naším životem… Nestává se to ale každý den, takže mozek tuto situaci přesune ze šuplíku píčovina, do šuplíku WTF? a začne ji analyzovat.

Na Facebooku jsem našel její profil a zjistil, že Klára ráda postuje, je dost aktivní, má spoustu zájmů a nemá přítele. „No co, tak jí napiš, ne vole…?“ říkám si.

I když přátelé na Facebooku jsou jako propisky, tedy máš jich 400, ale píšou ti jen tři, napsal jsem jí. Klára pracuje v instituci, kde se konala akce, které jsem se chtěl zúčastnit. Ha, další EZO náhoda. Napsal jsem jí, jestli se ke mně chce připojit. Odpověď byla nejednoznačná. Něco ve stylu „no já mezi lidi moc nechodím, když si chci odpočinout, spíš si sednu někam na kafe…“. Už delší dobu se však řídím heslem, které mi pomohlo z mnoha situací. Tím heslem je: „Když nevíš, tak se kurva zeptej.“ No a tak jsem se zeptal, jestli jí mám teda pozvat na kafe, nebo jestli mi tím říká, ať táhnu. A na kafe jí prý pozvat můžu. Pak bylo takové zdlouhavé hledání termínů, a nakonec z toho sešlo. V tý době jsem zrovna docela aktivně randil a než jsme našli další termín, vypadla ze seznamkové loterie J.

Po J. jsem měl ještě pár Tinder období a v každém z nich jsem se s Klárou matchnul. Nikdy jsme ale ven nešli. A pak jsme se znovu jednoduše potkali na ulici. Řekl jsem jí, že mě vždycky zajímalo, jaký by to bylo jít s ní ven. A že to teda jdeme rovnou zkusit. Špatný to vůbec nebylo, ale TO ono, hm to taky ne.

S Klárou jsme pak trávili hodně času. Vídali jsme se i 3x týdně. Spoustu večeří, výletů, výstav… Vlastně se dá říct, že jsme spolu chodili. Taky byla u mě několikrát doma. Sedíme na gauči, Klára má nohu přes nohu, hraje si s vlasama, ale já prostě nic. Místo toho, abych se věnoval jí, věnuju se sobě. Sobě a myšlence proč… Proč už ho tam nemá? A odpověď vlastně neznám doteď. Klára není nějaká sexbomba, ale průměru dosáhne úplně s přehledem. Navíc problém jsem s tím nikdy neměl. Spíš jsem míval problém opačnej…

Když jsem to vyprávěl svýmu cvokaři, řekl že je to normální. Že nám tam chybí jiskra a ona jí tam buď má sama, nebo se to snaží táhnout silou. Klára je nesmírně silná. Tím, jak jsme si byli blízko, vím, že prošla mnoha ranami osudu a právě svou silou vždycky všechno utáhla. Ale láska, prostě silou utáhnout nejde.

Upřímnej jsem ale tak úplně nebyl. Problém s nesmělostí a introverzí jsem totiž míval. Když jsem byl ještě hodně mladej, blbej, stydlivej a bázlivej… V době, kdy jsem chodil na základku a tedy v době, kdy jsem se s Klárou znal jako dítě.

Když to teď po sobě čtu, je mi z toho dost smutno. Klára je možná moje soul mate. Známe se celej život, osud musel vynaložit dost úsilí a já se nedovedu přenést přes svůj dětskej mindráček z minulosti. No, koukám, že mě čeká ještě dost práce.

Nevydržím to. Zavolal jsem jí. A Klára přijde dnes večer.

Večer jsem jí posadil na gauč. Řekl jsem jí o svých obavách, o tom, jak mě moje minulé já stále pronásleduje. Klára poslouchala. Její oči byly plné pochopení. ‚Někdy je třeba pustit minulost, abychom mohli žít přítomností,‘ řekla. A v tu chvíli jsem pochopil, že je čas přestat se bát a začít žít.……

A pak, už jsme se nikdy neviděli.