čte: František |
Když jsme žili ve Vietnamu, velmi rychle jsme si zvykli na to, že nám nikdo nerozumí. Což je požehnání, pokud chceš beztrestně mluvit jako hovado.
V taxíku můžete řešit milenky, pohlavní choroby nebo třeba matčinu mrtvici. Na trhu domlouváte smlouvací strategii přímo před prodavačem, a když jdete po ulici, klidně nahlas zhodnotíte místní mládež.
Problém nastává po návratu. Myslíš si, že se prostě vrátíš domů, dáš si rohlík s vlašákem, a všechno bude jako dřív. Ale vono hovno.
Domácí kulturní rekalibrace není tak úplně easy. Je to spíš jak když si v hospodě objednáš svoje oblíbený pivo, ale po prvním loku zjistíš, že chutná nějak divně. Není to proto, že se pivo změnilo. Je to proto, že jsi jinej ty.
První den v Praze, jedeme s manželkou metrem. „Dal bych si k večeři chleba ve vajíčku“ říkám jí. Manželka přikývne. Pak se jen tak mimovolně mrknu k nohám. Koukám na malýho kluka a vylítne ze mě: „Ježišmarjá, to je hnusný dítě.“ Kouknu se na manželku a pokračuju: „No, hlavně jestli máme hořčici.“ Výraz matky toho hnusnýho spratka se mi vypálil do mozku a bude mě pronásledovat do smrti. Nenechám se ale zastrašit a s elegancí slona v porcelánu se podívám na manželku a pokračuju: „Víš, že mám rád dijonskou.“
Další eskamonterskej kousek kulturního třesku přichází z pozavolantu. Když jsme do Hanoje odlétali, řidičák mi ještě nestačil uschnout. A když jsme se vrátili, měl jsem styl jako vietnamskej kurýr pod methamfetaminem. Tam totiž neplatí nějaký trapný předpisy jako u nás. Tam platí jen fyzika. A taky pár zvyků: Vpravo kola, uprostřed motorky, vlevo auta. Troubení není agrese. Jen něco jako radar. A zrcátka? Tak ty jsou jen na ozdobu.
Po návratu do Česka jsem řídil podle těchto pravidel, protože jsem jiné neznal. Kupodivu jsem to přežil, ale aklimatizace zase chvilku trvala…
Ta bouračka, o který jsem chtěl psát, se ale neodehrála ani v Čechách a ani na silnici. Stalo se to v hospodě. Často nám totiž chyběla česká kuchyně. V Hanoi česká hospoda jedna byla. Jmenovala se Pragold Beer. Ale tam člověk často potkával víc kolegů než na poradě. Navíc byli schopní podávat smažený řízek s rejží, kýblem tatarky a hůlkama. A tak když jsme chtěli klid, zamířili jsme jinam. Objevili jsme zapadlou ruskou restauraci.
Sedíme, objednáno, nálada výborná. Jídlo přinesl bílej kluk. Slyšel jak se bavíme slovanským jazykem, a tak zkusil anglicky: „Odkud jste?“
„Z Česka,“ povídá žena.
Kluk se rozzářil jako billboard v Soči. „Óóóóó, Češi! Můj táta byl v Praze. Moc se mu tam líbilo.“
Usměju se.
„Práááága,“ dodal ještě.
A pak to přišlo: „On tam byl jako voják.“ Znejistěl jsem „V roce 68, však víte.“ Dodal ten zkurvysyn.
Usmívá se, v ruce drží imaginární samopal a aby se ujistil, že fakt víme, namířil ho na nás a spustil: „Ta-ta-ta-ta-ta-ta!“
Pelmeně mi náhle zhořkly v puse. Vyplivnul jsem je zpátky na talíř, zvedl se a zavelel: „Jdeme!“ Popadl jsem ženu, batoh, i zbytky důstojnosti a za čtvrt minuty už jsme frčeli na motorce do tmy.
Ten kluk? Ten jen nechápavě kroutil hlavou a pokud neumřel, stojí tam tak doteď.