čte: František |
Čas je hrozně relativní. Někdy pádí jak kdyby mu hořela prdel a někdy se naopak vleče, jak kdyby si tou samou prdelí sednul na vteřinový lepidlo z večerky.
Že končím v práci, jsem věděl tři měsíce dopředu. Což je ideální čas najít si něco novýho – kdyby mi teda nebylo zrovna všechno u prdele. Ne že bych byl línej, i když teda vlastně, co si budem… eee jo byl jsem línej. Hlavně jsem byl ale v takovým tom stavu, kdy se věci dějou, ale ty u toho jen čumíš. Asi tak jako když sedíš na hajzlu a víš, že došel papír. A tak sedíš, čumíš a minuty se vlečou, zatímco ty pořád ještě doufáš, že se to nějak vyřeší samo.
Týden je jak měsíc, a tvoje energie sotva stačí na naťukání www.pornhub.com do prohlížeče. Minulost za zády, budoucnost v mlze a ty visíš někde mezi.
Pak přišel čtvrtek. Poslední měsíc. Říkám si: Hele, Ondro, možná bys mohl začít něco hledat. Tak jsem si dal životopis do gala, odpověděl na pár inzerátů… ale jobs.cz jsem si nechal na pátek. Protože prokrastinace je taky plán a na jobsech je toho vždycky ranec.
V pátek mi už ale volal Karel z jedný z těch firem, co jsem jim psal ve čtvrtek. V pondělí schůzka, ve středu smlouva. A hned fičák. Čas přeřadil rychlost. Měsíc se najednou zdál týdnem.
Leninovo loučení
Je květen 1922 a Vladimír Iljič jde do kanclu. A je to zase jeho poslední den v práci. Jen o tom ještě neví. U dveří ho zdraví vrátný:
„Zdrasvuj, soudruhu. Ukaž legitimaci a odpíchni se.“
Lenin se pokusí o úsměv, ale místo toho ho trefí mrtvice.
Dopotácí se do kanclu, napíše dopis sjezdu, zestárne o třicet let a na závěr kariéry zapózuje už jako syfilitickej dědek na vozejku na svojí poslední fotce.
Tak si to nějak aspoň představuju.
Volá Moskva
Říká se: „Když ti nebylo třicet a nebyls v Moskvě, tak drž hubu.“
Je teda pravda, že tohle už jsem dlouho neslyšel. Jednak proto, že třicítka je pro mě už jen vzpomínka na mládí, a to druhé jsem už naplnil taky.
Samozřejmě, že jsme šli na Lenina. Protože říct „byl jsem v Moskvě“ a nedodat „viděl jsem toho voskovýho magora“ je jak říct „měl jsem sex“ a myslet tím, že jsi se jen svlíkl a udělal si to.
A hlavně – vstup je zadarmo.
Seznamte se, Vladimír
Na Rudým náměstí zevloval bezdomovec v baloňáku. Jako Lenin moc nevypadal. Vypadal spíš jak kdyby vypadnul z ruský telenovely pro schizofreniky. Měl ale bradku, olysalou hlavu a čepici. Tu smekal na dělnický pozdrav, kterým častoval turistky. Moje žena za ním hned letěla s foťákem.
„Klid, to ještě není on,“ brzdím ji.
Fronta k mauzoleu jak fronta na novej iPhone. Čas se zase neúprosně vleče. Dvě hodiny, slunce smaží, močový měchýř prosí o slitování, ale já hrdě držím. Frontu, moč i nervy.
Konečně. Letištní rámy, šatny, odevzdat batoh, sundat důstojnost. K Leninovi se totiž vchází zezadu – No, řekněme raději do mauzolea se chodí zadem.
Jde se tam kolem bust nějakejch super-komoušů. Jeden vypadá jak Franz Kafka. Řeknu to nahlas. Jako jedinýmu mi přijde vtipná představa busty německýho žida žijícího v Praze, která hlídá následovníka Karla Marxe a vraha císařské rodiny. Teda pardon, otce revoluce. Směju se. Voják se samopalem ne. Šklebí se na mě, jak když najde pornočasák v aktovce svýho syna, kde je tam jeho máma.
O Leninovi a sedmi vojácích
A už je to tady. Jsme celí natěšení, že spatříme věčného. Vstoupíme do malé místnosti s prosklenou rakví jak v té pohádce O Sněhurce a sedmi trpaslících. Jen namísto Sněhurky je tu Lenin, místo prince turisté a místo trpaslíků vojáci. Že by to bylo: O Leninovi a sedmi vojácích? Raději ale už mlčím. Je to ještě strašidelnější než u bratří Grimmů. Nic se nedá dělat. Koukáme na něj. Snažíme se něco cítit. Ale nejde nám to. Čas zase divně skočí a během patnácti vteřin nás už vojáci tlačí ven. Stojíme zase zpátky na Rudém náměstí. Kdybych byl víc ve střehu, miň překvapenej a unavenej, vykřiknu: „Урааа ещё раз!“ (Uraaa eshchó raz!).
V duchu si ale říkám: „To je jako kurva všechno?“ Usměju se při představě, že si stejnou hlášku možná pomyslel před smrtí i nesmrtelný, u kterýho jsme teď byli na návštěvě… No není kámo. Teď tě čeká druhá směna v turistickým průmyslu. Tak jako tak jsem si přísahal, že udělám všechno proto, aby moje poslední myšlenka takhle nezněla.
Ať už mě jednou nacpou do rakve, urny nebo bioodpadu – hlavně ať je to s takovým bordelem, že se Lenin, v rakvi otočí.