11 Poslední den v práci Vladimíra Iljiče

čte: autor |

To, že v práci končím, jsem věděl víc než tři měsíce dopředu. Vzhledem k příznivé situaci na pracovním trhu v době, kdy jsem se tak rozhodl, jsem nic nehledal. Byl jsem v takové podivné fázi, kdy na něco čekáte, nic nového se vám rozjíždět nechce a na dotažení některých věcí vám najednou tak nějak chybí síly a vlastně vám na nich moc nezáleží. Jsou to takové polo-prázdniny. Prostě se to táhne. Ztrácíte ten čas? Asi ne, když za něj máte zaplaceno, ale práce, co by stála za řeč, to taky není. Je to takové to období, kdy vám připadá týden jako měsíc. Je před vámi perspektiva, za vámi minulost a vy jste v takové bublině někde mezi. Něco jako když stojíte ve dveřích. Už jste obutí, ven se vám chce, ale výtah je ještě dole.

Až přišel poslední měsíc. Byl čtvrtek a já si říkal, že bych to mohl už pomalu začít řešit. Myslel jsem si, že obepíšu inzeráty na jobs, ale to jsem věděl, že zabere mrak času. Takže jsem si jen aktualizoval životopis a odpověděl asi na pět inzerátů z jiných serverů s tím, že na jobs si vyhradím ten pátek. V pátek mi ale už zavolal Karel z jednoho z těch, na které jsem včera odpověděl. V pondělí byla schůzka a ve středu smlouva. Neuvěřitelný, jak ten čas zase poskočil a přeřadil rychlost.

Od té doby, co jsem nastoupil, mi naopak připadá měsíc jako týden.

Je květen 1922 a Vladimír Iljič jde naposledy do své kanceláře. Ještě ale netuší, že je to naposledy. „Zdrasvuj soudruhu,“ pozdraví ho vrátný. „Ukaž mi legitimaci soudruhu a nezapomeň si odpíchnout,“ popíchne vrátný Vladimíra. Toto popíchnutí bylo poslední kapkou a Vladimíra Iljiče ranila mrtvice. Dopotácel se do své pracovny a napsal tam svůj dopis sjezdu. Přitom neuvěřitelně zestárl a už jako dědka se syflem ho vyvezli na vozíčku, kde zapózoval pro svou poslední fotografii. Tak nějak si to představuju. Vlastně to nebyl jeho poslední den v práci. Spíš poslední den ve starém zaměstnání jako ten můj.

Říká se: „Ještě ti nebylo třicet a v Moskvě jsi taky nebyl, tak mlč.“ Je pravda, že toto už jsem dlouho neslyšel. Možná proto, že o mě už nějakou dobu neplatí ani jedno. O té první podmínce jsem napsal dost a ještě napíšu, ale ta druhá také stojí za to.

Když už jsme byli v Moskvě, tak jsme ho vidět jednoduše museli. Jednak to k návštěvě patří a taky se mi nechtělo někomu vyprávět, jak jsem byl v Moskvě a neviděl ho. Ale hlavně Moskva je na naše poměry dost drahá a na Lenina se chodí zdarma.

Přicházíme na Rudé náměstí a tam je chlap v baloňáku. Má vousy, psychotický výraz a čepici, kterou smeká na dělnický pozdrav. „Klid, to ještě není on…“ Brzdím Janu, která k němu běží s foťákem. To je jen turistická atrakce.

Od půlky Rudého náměstí se táhne fronta k jeho mramorovému mega-hrobečku. Fronta je tak na dvě hodiny. Stojíme ve frontě. Pere do nás slunce a začíná se mi chtít čůrat. Statečně to ale držím. Teda místo ve frontě, moč i výkřik „Já se na to můžu vysrat!“ Moc se těšíme a spolu s očekáváním v nás roste napětí. Dostali jsme se k rámu jako mají na letišti. Musíme jím projít a nechat batohy v připravených skříňkách. K samotnému velkému bolševikovi se vstupuje zezadu. O to raděj ne… Chtěl jsem raději říct: Do mauzolea se vstupuje zezadu a prochází se kolem bust slavných generálů a jiných super-komoušů. Jeden vypadá jako Franz Kafka. Upozorním na to Janu a začnu se tomu smát. Hned na mě ale nastoupil voják se samopalem a okřikne mě. Nevím, asi jsem sám komu přijde tahle představa vtipná, že u hrobu vůdce velké říjnové revoluce, obdivovatele Karla Marxe a vraha císařské rodiny, je busta německého žida žijícího v Praze? Vojákovi to evidentně moc vtipné nepřišlo.

A už je to tady. Jsme celí natěšení, že spatříme věčného. Vstoupíme do malé místnosti s prosklenou rakví jak v té pohádce O Sněhurce a sedmi trpaslících. Jen namísto Sněhurky je tu Lenin, místo prince turisté a místo trpaslíků vojáci. Že by to bylo: O Leninovi a sedmi vojácích? Raději ale už mlčím. Je to ještě strašidelnější představa než pohádka bratří Grimmů. Nic se nedá dělat. Koukáme na něj. Snažíme se něco cítit. Ale nejde nám to a během patnácti vteřin nás vojáci už tlačí ven. Stojíme zase zpátky na Rudém náměstí. Kdybych byl víc ve střehu, miň překvapenej a unavenej, vykřiknu: „Урааа ещё раз!“ (Uraaa eshchó raz!). V duchu si ale říkám: „To je jako kurva všechno?“ Usměju se při představě, že si stejnou hlášku možná pomyslel před smrtí i nesmrtelný, u kterýho jsme teď byli na návštěvě… No není kámo. Teď tě čeká druhá směna v turistickým průmyslu. Tak jako tak jsem si přísahal, že udělám všechno proto, aby moje poslední myšlenka takhle nezněla.