čte: autor |
Je květen 1922 a Vladimír Iljič jde naposledy do své kanceláře. Ještě ale netuší, že je to naposledy. „Zdrasvuj soudruhu,“ pozdraví ho vrátný. „Ukaž mi legitimaci soudruhu a nezapomeň si odpíchnout,“ popíchne vrátný Vladimíra. Toto popíchnutí bylo poslední kapkou a Vladimíra Iljiče ranila mrtvice. Dopotácel se do své pracovny a napsal tam svůj dopis sjezdu. Přitom neuvěřitelně zestárl a už jako dědka se syflem ho vyvezli na vozíčku, kde zapózoval pro svou poslední fotografii. Tak nějak si to představuju. Vlastně to nebyl jeho poslední den v práci. Spíš poslední den ve starém zaměstnání jako ten můj.
Říká se: „Ještě ti nebylo třicet a v Moskvě jsi taky nebyl, tak mlč.“ Je pravda, že toto už jsem dlouho neslyšel. Možná proto, že o mě už nějakou dobu neplatí ani jedno. O té první podmínce jsem napsal dost a ještě napíšu, ale ta druhá také stojí za to.
Od půlky Rudého náměstí se táhne fronta k jeho mramorovému mega-hrobečku. Fronta je tak na dvě hodiny. Stojíme ve frontě. Pere do nás slunce a začíná se mi chtít čůrat. Statečně to ale držím. Teda místo ve frontě, moč i výkřik „Já se na to můžu vysrat!“ Moc se těšíme a spolu s očekáváním v nás roste napětí. Dostali jsme se k rámu jako mají na letišti. Musíme jím projít a nechat batohy v připravených skříňkách. K samotnému velkému bolševikovi se vstupuje zezadu. O to raděj ne… Chtěl jsem raději říct: Do mauzolea se vstupuje zezadu a prochází se kolem bust slavných generálů a jiných super-komoušů. Jeden vypadá jako Franz Kafka. Upozorním na to Janu a začnu se tomu smát. Hned na mě ale nastoupil voják se samopalem a okřikne mě. Nevím, asi jsem sám komu přijde tahle představa vtipná, že u hrobu vůdce velké říjnové revoluce, obdivovatele Karla Marxe a vraha císařské rodiny, je busta německého žida žijícího v Praze? Vojákovi to evidentně moc vtipné nepřišlo.
A už je to tady. Jsme celí natěšení, že spatříme věčného. Vstoupíme do malé místnosti s prosklenou rakví jak v té pohádce O Sněhurce a sedmi trpaslících. Jen namísto Sněhurky je tu Lenin, místo prince turisté a místo trpaslíků vojáci. Že by to bylo: O Leninovi a sedmi vojácích? Raději ale už mlčím. Je to ještě strašidelnější představa než pohádka bratří Grimmů. Nic se nedá dělat. Koukáme na něj. Snažíme se něco cítit. Ale nejde nám to a během patnácti vteřin nás vojáci už tlačí ven. Stojíme zase zpátky na Rudém náměstí. Kdybych byl víc ve střehu, miň překvapenej a unavenej, vykřiknu: „Урааа ещё раз!“ (Uraaa eshchó raz!). V duchu si ale říkám: „To je jako kurva všechno?“ Usměju se při představě, že si stejnou hlášku možná pomyslel před smrtí i nesmrtelný, u kterýho jsme teď byli na návštěvě… No není kámo. Teď tě čeká druhá směna v turistickým průmyslu. Tak jako tak jsem si přísahal, že udělám všechno proto, aby moje poslední myšlenka takhle nezněla.