čte: SaBoo |
Byl jsem pozván na literární workshop do Psychiatrické nemocnice v Bohnicích. A ano, plně si uvědomuju, že začínat takhle historku je trochu over kill, tak neboj, není to tak, že bych se už definitivně zbláznil. Teda rozhodně ne zatím. Jsme teprve v kapitole 9. Z workshopu se brzy vyklubal recitační podvečer, kdy můj kamarád a básník Onduš recitoval se svými přáteli básně. Z tohoto abstraktního zážitku jsem si ale odnesl skvělé pocity, nový životní nadhled, ale hlavně jednu myšlenku, o kterou se teď rád podělím.
Husák:
Workshop začíná. Nastupuje Ondruš a předčítá:
Představte si ……..
tak třeba nahou tramvaj – nejde to ?
Tak co třeba propisovací tužku…
Vidíte náplň?
Co je náplní vašeho života?
Jak chutná inkoust?
Necucali jste snad nikdy propisku?
Nahá sklenka vína je víno.
Průhledné je prázdné.
Nahé a polosladké,
trpké a kořeněné.
Představte si, že jste na představení plného nočních můr….
Představte si, že jste mezi miliony šňůr,
že se vám ztratil v kapse bůr.
Báseň sice pokračovala dál, ale můj spolustolovník, asi 80ti letý muž s brýlemi silnějšími než nosíval náš normalizační prezident, se už po druhém verši klátí jak patnáctiletý chachar na technopárty. Tleská a vykřikuje: „Ano, Ano, to je přesné. Ano, to je ono. To přece po mě nikdo nemůže chtít tohleto!!! Nikdo nemůže chtít abych byl blázen. Celej den, celej tejden!“ Stařík si položil hlavu na ramena, který měl opřený o lavici. „Celej život“ Zamumlal už mírně. Pak najednou jakoby ho někdo píchnul doprdele vylítnul, posadil se rovně jako prvňák, zasalutoval a pak rezignovaně pronesl: „Ale co už. Když už to tu tak funguje…“ A znovu zahájil to, čemu jsme říkali na učňáku Protestní spánek.
Hanka:
Hanka je slečna, která patří k těm, co nejsou sice prvoplánově krásné, ale je krásna svou vnitřní osobnosti. Tahle její krása je tak silná, že jí fyzicky cítím v rozkroku. A hned na první dobrou vidím, jak jí tryská ušima na povrch. Hanka je dobrovolnice, která v nemocnici pomáhá a Ondruše pozvala.
Mimozemšťan:
Přiznám se, že jsem si nevšiml příchodu dalšího návštěvníka workshopu. Najednou tam prostě stál. Zjevil se odnikud. Muž, ve věku mezi pětapadesátkou a šedesátkou. Jeho obličej byl hladce oholen, měl velmi čerstvý a elegantní účes z šedivých vlasů a košili. Prostě jako kdyby právě vyšel z nějakýho barber shopu. Nebýt faktu, že mu chyběly kalhoty, by nikdo na jeho ruce nehledal nemocniční štítek, ale spíš zlatý Rolexky. Ondruš po recitaci básně nechal zaznít několik vteřin ticha, aby mohly naše pocity lehce vplout do našich duší. Muž s dokonalým účesem do nastalého ticha pronesl zcela vážným hlasem: „Jo, jen mimochodem, já jsem mimozemšťan.“ Následovalo opět několik vteřin ticha. A tady zasáhla Hanka. S naprostým klidem a zvláštním údivem, který spíš znamenal že pouze konstatuje něco absolutně markantního odpověděla: „Nám to tady ale přece nikomu nevadí.“
Mimozemšťanova báseň a Fermiho paradox:
Fermiho paradox nás staví před otázku: Pokud je vesmír plný mimozemských civilizací, proč jsme se s žádnou z nich nesetkali? Představme si, že nás mimozemšťané opravdu navštíví. Představme si, že to nebude tak, jak nám jejich návštěvu líčí filmy jako Den nezávislosti nebo Válka světů, ale že budou mírumilovnější než Jean-Luc Picard z hvězdné lodi Enterprice.
Možná by se snažili splynout s námi, aby nás nevyděsili. Oblékli by se jako my, aby působili důvěryhodně – například jako starší, dobře upravený muž v obleku. A co by nám asi řekli? Možná jen prosté: „Ahoj, a jen tak mimochodem, já jsem mimozemšťan.“
Možná se to už stalo, možná ten člověk, kterého jsem potkal na literárním workshopu v Bohnicích, byl skutečně mimozemšťan. Možná se jen snažil navázat kontakt a skončil v nemocnici, protože jeho pravda zněla příliš neuvěřitelně. Připomíná mi to film 12 opic, kde cestovatel časem skončí v blázinci jen proto, že jeho příběh je příliš fantastický.
A tak se ptám: Pokud zavíráme mimozemšťany do blázinců, skutečně můžeme říct, že jsme se s nimi nesetkali? Možná Fermiho paradox není jen vědeckou hádankou, ale také odrazem naší vlastní omezenosti a neochoty přijmout něco neobvyklého. Možná bychom měli být otevřenější a naslouchat i těm, jejichž příběhy znějí jako poezie.