čte: autor |
Rozvody jsou jako povodně. Berou domy, auta a zůstávají po nich často jen oči pro pláč. Když jsem přišel o auto já, zjistil jsem že ho vlastně ani nepotřebuju. Pomalu jak Diogenes. Nechci vyluxovat účet jen proto, abych si koupil olítanou škodovku a koukal na ni z okna. Na auto, které bych chtěl a na které bych se z okna koukal rád, tak na to by luxování účtu nestačilo.
Na druhou stranu, zkrátit si cestu na nákup nebo do práce není zas tak od věci. Rozhodl jsem se tedy, že si pořídím kolo. Když jsem byl malej kluk, kolo jsem miloval. Za sezónu jsem dával kolem 2500 kiláků. A Pól mi jedno kolo nabídnul zadarmo. Říkám si paráda, zase ušetřím. Jenomže když mi poslal fotky, vypadalo to kolo utahaně jak kurva po noční. Bylo to úplné holátko a protože na něm nikdo dlouho nejel, potřebovalo by razantní operaci v servisu a to můžu jít rovnou do novýho. Po poradě s internetem mi vyšlo, že potřebuju něco, čemu se říká moderní městské kolo. To je otázka 10-15 tisíc, ale našel jsem jedno ve slevě za 5. Na ty mé 3 kilometry do práce a 3 zpátky by mělo přeci stačit. V popisu bylo napsáno – 99% sestaveno, takže volba byla jasná.
Do práce na vrátnici přišla obrovská krabice a odpoledne už volá recepční, kdy že si vyzvednu tu televizi. Vytáhl jsem krabici do kanclu, rozbalil, nasadil přední kolo a šlapky. Jedna šla v pohodě, druhá skoro vůbec. Ale na konec se zadařilo a po práci jsem celej nadrženej vyrazil na svou první cestu domů na kole. Nepřejel jsem ani parkoviště a ta špatná šlapka mi hned upadla. Nějak se mi ji povedlo namontovat a hurá k benzínce dotankovat ještě gumy. Tak, domů snad nějak dojedu. Doma jsem neposlušné šlapce domluvil pořádnýma sikovkama a WDčkem. No to je teda parádní dvojsmysl. Ale chápeme se. Absolvoval jsem jednu cestu do práce a z práce, ale další den se mi hnulo zadní kolo a začalo drhnout o zadní vidlici. Potupně jsem dotlačil kolo do servisu a obsluha mi řekla, že jó, to se stává, voni to v tý fabrice někdy špatně utáhnou. Klučík kolo povolil, srovnal, utáhl a prej můžete frčet.
No nebylo to jen špatně utažený. Tuto potupu jsem totiž absolvoval ještě dvakrát. Druhý den po návratu ze servisu sednu na kolo a to začne nějak divně cvakat. Chlap, co šel kolem se psem, jen prohlásil: „Torpédo…“ Nechápavě jsem na něj zíral. „Cvaká vám torpédo.“ Zahlásil chlapík. Tentokrát jsem ten nenáviděný kousek v tom servisu nechal 14 dní, ať to celé prolezou a dají do kupy. Když jsem ho vyzvedl, nedojel jsem na něm ani domů a zadní kolo se opět vyosilo.
Mají věci duši?
Myslíte si, že věci mají duši? Nemyslím třeba jogurt z lednice, i když zrovna jogurt má nějakou kulturu, tedy život a potažmo duši. Teda, hlavně ten prošlej. Myslím takové ty staré věci. Věci, kterým jste dali lásku a kus sebe. Něco jako oblíbené tričko, které je strašně seprané a vytahané, ale když se nikdo nedívá, tak si ho rádi natáhnete na sebe. Nebo může mít duši plyšák z dětství, kterého uklízíte před návštěvami s větší úzkostí než dildo z nočního stolku?
Kartáček
Blahopřání
Zkuste mi ale racionálně vysvětlit tohle: Nedávno jsem při návratu domů vybíral schránku na dopisy a nad ní jsem viděl přání psané povědomým rukopisem. „Ondro, přijmi mé blahopřání k ukončení studia a jmenování bakalářem. Babička ze Zdiměřic.“ Nechápu. Asi minutu jsem stál jak opařený a přemýšlel, jak se mohlo přání pro mě, staré víc než pět let, od mé bývalé pratchýně dostat nad schránky na dopisy v našem paneláku? Pak mi to došlo. Asi týden předtím jsem totiž na to samé místo položil knížku, kterou jsem už nechtěl. Knihy ze zásady nevyhazuju, ale ani je nehromadím. Prostě je někde nechám a dám jim další šanci potěšit i někoho jiného. Někdo si ji vzal a přání, které jsem do ní musel před pěti lety založit, našel a na to místo mi ho vrátil. To se dá taky ještě takhle vysvětlit. Jenže ještě podivnější je, že blahopřání ke složení bakalářské zkoušky mi bylo takto osudem znovu doručeno přesně deset dní před tím, co mě čekala magisterská zkouška. Když jsem to řekl svým ezo rodičům, máma jen pronesla: „No tak vidíš, tak to máš potvrzený. Nemusíš se ničeho bát.“ Pokud mají věci takovou moc, může mě to kolo fakt nenávidět? A co jsem mu sakra udělal?
A jak to vlastně dopadlo?
Jak dopadly státnice, o tom jsem psal v prvním fejetonu. Ve zkratce, na hovno. A co se týče pekelného stoje…? Nakonec mi došla trpělivost a napsal jsem na Facebook, jestli si ho někdo nechce odvést. Ozval se spolužák ze základky Robert a pro kolo dojel. Po pár letech jsme se viděli na třídním srazu a kolo se má prý dobře. Robert mu říká Lídlový, protože na něm jezdí dodnes na nákupy do Lídlu. Jo, to je kurva život.