čte: autor |
Saunové centrum, a zvláště v nákupáku, není ani tak stát ve státě, ale spíš svět ve světě. Lidé tu relaxují a užívají si ten svůj klid. Všichni ale zároveň moc dobře víme, že hned za zdí probíhá předvánoční nákupní šílenství.
V saunách jsou dva druhy lidí. Jedni chodí nazí a vystavují svou nahotu a druzí se tak nějak kryjí. Když z nedostatku jiných myšlenek srovnáváte ty dvě skupiny, v obou lze nalézt těla mladá a vyrýsovaná, ale i stará a povislá. Ve vzhledu ani pohlaví ten rozdíl není. Bude to nejspíš v nastavení mysli. A když tak přemejšlím o veřejný fyzický nahotě, vypadla na mě vzpomínka na jeden podnikový večírek. Zábava se velmi rozjela a k obohacení našeho kulturního zážitku někdo objednal striptérku. Ta provedla svůj výstup a pak si to začali rozdávat s fotografem na židli. Udělali jsme kolem té dvojice kroužek a ožralí na to koukali. Něco tak surrealistického a zároveň brutálně naturalistického jsem nikdy předtím nezažil. Tehdy populární DJ Buben nás ještě hecoval a Karel se nenechal dlouho pobízet a svlíknul se taky. Měl pak potíže s managementem, ale prý to za to stálo.
Horší je to s duševní nahotou. To je trapný. Co si o mě myslí? Co tady mám předvádět? To jsou myšlenky, které vám proudí hlavou, když vás postaví před publikum a zakáží vám hovořit na jakékoli téma. Přesně tak probíhá kurz Dialogického jednání, který jsem absolvoval u Renaty. No a co teda vlastně dělat? Přece co chceš, jen na to musíš přijít. Je to cesta. A já měl možnost sledovat ostatní, jak se jí snaží najít a uvědomil si při tom, že jsme na tom všichni úplně stejně. To ale neznamená, že vás to ušetří od nejtrapnějších chvil v životě. Měl jsem velké štěstí, že tyto chvilky jsem zažil v přátelském a kontrolovaném prostředí, ale hlavně jsem si jistý, že nic trapnějšího už v životě nezažiju. Oprostil jsem se tak i od toho studu duševního. Tak přesně takový myšlenky, mi proudily hlavou, ze který mi odkapával pot. Teda né z těch myšlenek, ale spíš z tý sauny.
Možná znáte ten skvělý pocit když víte, že za zdí probíhá vánoční drancování regálů s formovaným plastem z Číny a vy máte za sebou třetí, nebo čtvrtou saunu. Ležíte si na lehátku a jen tak si libujete. Nevím jak vy, ale já jsem vždycky tak trochu sjetej.
Že bych si zchrupla? No proč ne, pomyslela si patrně dívka lebedící si na lehátku v tiché odpočívárně a zalomila to. Když jsem do té odpočívárny přišel já, mohl jsem si lehnout přímo ke dveřím. ,,Tuhle postýlku nechci,“ říká holčička v pohádkovém domečku. ,,Tuhle taky ne, to bych s ní musela manipulovat a dělat hluk,“ říká holčička o druhé postýlce…´´ No zbyla na mě postýlka mezi chrápajícím dědkem a dívkou…
Na dědkovi nic, kromě chrápání v hip-hop rytmu, zajímavého nebylo, tak pozoruji spící dívku a sám se začínám propadat do toho opojení saunama spojeným s moc příjemnou únavou. Ležíme vedle sebe. Dva cizí lidé, nazí, jen přikrytí prostěradlem. Začal jsem si představovat, jak jí ho dávám do pusy. Dívka se zavrtěla a olízla se. No do PRDELE, vona mi čte myšlenky… Ještě chvíli mě nechala mým představám a pak najednou otevřela oči. Nedával jsem pozor a tak jsem nestihl začít předstírat spánek. Dívka ale nevydala bojový pokřik pomooooc, úchyl. Právě naopak. Usmála se. Asi zase zasáhla Kamila, která byla právě rozptýlená orální fantazií a nestačila se stáhnout do temného koutku mé mysli nebo za to mohla ta sauna…? Nevím. Zkrátka vypadlo mi z pusy, aniž by to mozek stačil zastavit: ,,Dobré ráno, miláčku.“ ,,Dobré ráno, miláčku,“ trochu ospale, zato naprosto přirozeně reagovala dívka. Větu ukončila tím, že nastavila rty k polibku. Bohuš z Kurva hoši gutentág by řekl: Jak dělal? Co dělal? Vona dělala? Co jsem měl dělat? Políbil jsem jí. Ondra, představil jsem se. Marie. Odpověděla dívka. Marie se protáhla jako kočka a zeptala se: ,,Půjdeme už na ten oběd, který jsi mi ráno slíbil?“ ,,Dáme si ještě jedno kolo a půjdeme,“ Slíbil jsem šeptem. Chrápající dědek se zavrtěl a zamlaskal. Ten mi doufám myšlenky nečetl.
Marie patří k těm, co se nestydí, tak i společné saunování bylo zajímavější než těch 5 saun, které jsem absolvoval před tím sám. Pak už jen sprcha a hurá na oběd. V šatně jsem měl pár minut pro sebe a tak mi hlavou začaly vířit myšlenky, scénáře a domněnky, ale hlavně haluz – jestli to náhodou není jen hra, ale pravda, která se najednou zhmotnila z jiného průsero-vesmíru, nebo jestli jsem se náhodou já neprosaunoval do jiné reality. Vylezl jsem ven a chvíli na ní počkal. ,,Tak deme?“ zeptala se Marie. ,,Jdeme.“
Oběd byl moc fajn. Z Marie se vyklubala doktorandka psychologie a jen jí zajímalo, kam bych tu hru dohrál. Při jídle jsme to probírali už s nadhledem. Řekl jsem jí, že mi to tak prostě přišlo přirozené. Ona prý na tom byla stejně a proto dokázala tak rychle reagovat. No a kam bych to teda dohrál? Až k hypotéce, autu na leasing, domu za Prahou, dvěma dětem a zlatýmu retrieverovi? To asi ne. Spíš do chvíle, než by mě to přestalo bavit.
Pod čarou
Tenhle fejeton jsem poprvé četl v Domečku. Byl u toho i kluk kolem pěti let. Já vím, příště budu varovat předem… Kluk byl se svou mámou, která byla shodou okolností šéfkou v tom podniku. Ta mi potom vyprávěla, jak se jí syn zeptal: „A mami, můžu se tě na něco zeptat?“ To víš Ondro, jak ve mně zatrnulo… Ale pak se jen zeptal: „Proč jsou si kvit?“