čte: Karel |
Karma je stará svině a proto na sebe nenechala dlouho čekat. Jak jsem si vodil svýho přítele jako loutku pro svoje pobavení, teď jsem byl v roli loutky pro změnu já.
Starej svět je už dávno v prdeli. Obchoďáky už nejsou jen o tom, kde koupit nový hadry nebo kde ulovit nějakou tu večeři. Teď jsou z nich spíš takový svatostánky moderního života. V dřevních dobách to byl jen velkej obchod s jídelnou a kinem. Když už jsme ale zlenivěli natolik, že jsme začali nakupovat hlavně online, museli řetězce vynalézt nový způsob, jak nám vytáhnout prachy z peněženek. Začali se proto soustředit víc na služby. Místo regálů s počítačema je teď ordinace doktora a místo stojanů na saka, saunový centra. Zrovna jedno takový saunový centrum je v hostivařském Vivu.
Takový saunový centrum a o těch v obchoďácích to platí dvojnásob, není ani tak stát ve státě, jako spíš svět ve světě. Místo, kde se lidi zavřou, aby si dali voraz, zatímco za zdí probíhá davová hysterie nad slevama na vonný svíčky.
A když už se člověk hodí do režimu „tady mě konečně sere jen minimum věcí“, začne si všímat lidí kolem. Vystupují tu dva základní typy: Jedni, co se nestydí, a druzí, co se křečovitě balí do prostěradel, jako by se báli, že jim na bradavky někdo zavolá fízly. Přitom v obou táborech najdete svalovce i věšáky na kůži. Rozdíl není ve vzhledu, věku nebo pohlaví. Bude to spíš v hlavě.
Když tak přemejšlím o veřejný nahotě, vypadla na mě vzpomínka na jeden podnikový večírek. Zábava se velmi rozjela a k obohacení našeho kulturního zážitku někdo objednal striptérku. Ta provedla svůj výstup a v rámci něj, šoustala spolu s fotografem na židli. Udělali jsme kolem té dvojice kroužek a ožralí na to čuměli. Něco tak surrealistického a zároveň brutálně naturalistického jsem nikdy předtím nezažil. Tehdy populární DJ Buben nás hecoval. Karel se tenkrát nenechal dlouho pobízet a svlíknul se taky. Měl pak potíže s managementem, ale prý to za to stálo.
Nahota není jen fyzická. Není to jen o tom, že uvidí tvoje bimbo i někdo jinej, než komu ho ukazuješ rád. Je tu ještě nahota duševní. A ta je kurva o dost horší. „Co si o mě myslej? Jak vypadám? Neříkám píčoviny?“ To jsou ty pravý strachy. A přesně takhle to vypadalo na kurzu Dialogickýho jednání u Renaty. Představ si to. Stojíš před lidma a musíš mít nějakej projev. Jenže ten nesmí bejt na žádný téma. Přijde ti to divný? No to si piš, že je to kurva divný. A hlavně kurva trapný. Jak se s tím popereš, je jen na tobě. Zažiješ ty nejtrapnější chvíle ve svým životě. Jenže po tobě jde na stage nějakej kolega. Super borec, alfa samec, kterej tam stojí stejně blbě a stejně trapně jako ty. Pak nastoupí supr číča, na kterou jsi slintal od první minuty. A je zase úplně stejně trapná jako ty. A najednou se prostě přestaneš stydět. Dojde ti, že stud je jen jiná forma strachu. Strachu před soudem ostatních. Jenže to, co už ti v takový křeči málo kdy dochází je fakt, že ti ostatní jsou na tom úplně stejně jako ty. Tak proč se před nima stydět. Oni to už znají. Oni to už viděli. Viděli to u sebe.
Tak přesně takhle divný myšlenky vám lítaj hlavou po pár saunách. Když tělo jede na horkovzdušnej autopilot, mozek se rozplizne někam mezi transcendentno a delírium. Já se v tomhle stavu cejtim vždycky dost sjetej. Takže když jsem se odpotácel do odpočívárny, měl jsem před sebou zásadní volbu.
Mohl jsem si lehnout ke dveřím a nechat se rušit každým, kdo projde. Nebo vzít lehátko, který bych musel posunout a nasrat všechny spáče v místnosti. Pak tu bylo lehátko u chrápajícího dědeka v rytmu hip-hopu. „Tuhle postýlku nechci,“ říká holčička v trpasličím domečku. „Tuhle taky ne“ Servíruje mi zase přehřátej mozek. A pak tu bylo to, vedle ní. Vedle tý holky, která vypadala, že už taky dávno vypnula svět a rozplynula se v tom saunovým rauši.
Tak hádej, na který jsem si asi tak lehnul. Venku se praly matky o poslední Lego s dvacetiprocentní slevou, a já se topil v horku, prázdnotě a slastný únavě. Vedle mě ale byla ona. Ležíme vedle sebe. Dva cizí lidé, nazí, jen přikrytí prostěradlem. Začal jsem si představovat, jak jí ho dávám do pusy. Dívka se zavrtěla a olízla se. No do PRDELE, vona mi čte myšlenky… Ještě chvíli mě nechala mým představám a pak najednou otevřela oči. A jak byl můj mozek vysaunovanej a zabranej do felačních fantazií, nedával jsem pozor, a nestihl předstírat spánek. I kdybys mě teď vytahal za trenky, nedokážu ti vysvětlit co se stalo. Zkrátka, vypadlo mi najednou z huby, aniž by to ta vyfičená houba co mám mezi ušima stačila zastavit: „Dobré ráno, miláčku.“
„Dobré ráno, miláčku.“ Trochu ospale, zato naprosto přirozeně reagovala. Větu ukončila tím, že nastavila rty k polibku. A já si najednou připadal, jako Bohuš z Kurva hoši gutentág. „Jak dělal? Co dělal? Vona dělala? Co jsem měl dělat?“ Políbil jsem jí. Ondra, představil jsem se. Marie. Odpověděla dívka. Marie se protáhla jako kočka a posadila se. Nechala spadnout prostěradlo, ukázala mi kozičky a zeptala se: „Půjdeme už na ten oběd, který jsi mi ráno slíbil?“ „Dáme si ještě jedno kolo a půjdeme,“ Zapojil jsem se do hry. Chrápající dědek se zavrtěl a zamlaskal. Ten mi doufám myšlenky nečetl.
Marie patří k těm, co se nestydí, tak i společné saunování bylo zajímavější než těch 5 saun, které jsem absolvoval před tím sám. Pak už jen sprcha a hurá na oběd.
V šatně jsem měl pár minut pro sebe a tak mi hlavou začaly vířit myšlenky. Můj doměnkomat na krku, stále v přehřátém režimu jel na plnej výkon a začal mi servírovat jeden výklad reality za druhým: „Ty vole, já ještě ležím v tý odpočívárně, usnul jsem a tohle se mi zdá.“ Nebo „Co když se mi právě stala taková ta vyjebaná osudová náhoda jako ve filmu?“ „Nebo jsem se prosaunoval do jinýho průsero-vesmíru, kde je Marie realita?“ Vylezl jsem ven a chvíli na ni čekal. Nezdrhla? Ne… Objevila se za pár minut. Usmála se tím svým klidným, a samozřejmým úsměvem.
„Tak deme?“ zeptala se Marie.
„Jdeme,“ odpověděl jsem, jako bych měl na výběr.
Oběd byl moc fajn. Z Marie se vyklubala doktorandka psychologie a jen jí zajímalo, kam bych tu hru dohrál. Při jídle jsme to probírali už s nadhledem. Řekl jsem jí, že mi to tak prostě přišlo přirozené. Ona prý na tom byla stejně. Proto dokázala tak rychle reagovat. Kam bych to teda dohrál? Až k hypotéce, autu na leasing, domu za Prahou, dvěma dětem a zlatýmu retrieverovi?
To, že jsem překonal své strachy, vykašlal se na domněnky a dělal, co jsem chtěl, mě zbavilo všeho studu a přineslo přátelský oběd. Marie oběd zaplatila i za mě. Tvrdila, že jí to přijde víc fér. Že je to můj honorář za pokusného králíka a že se jistě objevím v její dizertačce. A Marie, ty jsi tady, tak jsme si kvit…
Tenhle pornofejeton jsem poprvé četl v Domečku. Byl u toho i kluk kolem pěti let. Já vím, příště budu varovat předem… Kluk byl se svou mámou, která byla shodou okolností šéfkou v tom podniku. Ta mi potom vyprávěla, jak se na ní podíval a řekl: „A mami, můžu se tě na něco zeptat?“ To víš Ondro, jak ve mně zatrnulo… Ale pak jen: „Proč jsou si kvit?“