čte: autor |
Jako dítě jsem míval skvělou zubařku. Na učňáku jsme ale dostali podnikovou a po jeho ukončení jsem v její péči už zůstal. Přímo tragické ale bylo se u ní objednat. Ta paní neměla sestru a telefon prostě nebrala. Jednou se mi dokonce stalo, že po několika týdnech, kdy náhodou ten telefon vzala a objednala mě, odjela v můj termín na dovolenou. Navíc, když tak na ní vzpomínám, ještě dnes se budím v bezesných nocích při pomyšlení na její bílé minišaty a bílé kalhotky, které jí z nich vykukovaly, když se ohnula. Zkombinujeme-li to s osvěžujícím dechem, který člověk získá po vykouření krabičky mentolek, všechny tyto drobnosti naplnily pohár mé trpělivosti a bylo čas, najít si nového zubaře.
Hovořit o štěstí by asi nebylo v mém případě příliš vhodné, ale narazil jsem na doktora, který podle svýho webu dělal dlouhá léta zubaře v Německu a snaží se německé standardy ve zdravotnictví dostat do České republiky. Avšak jeho netaktnost by se dala přirovnat k měření penisů na dámským hajzlu.
Návštěva zubaře nepatří k mým oblíbeným aktivitám. Jaké překvapení. I když zuby čistím poctivě, kaz jsem neměl leta, vždy se stejně bojím a celý se z toho orosím jak čerstvě natočené pivo na stole štamgastů. Když už sedím na křesle a doktor projede zoubky, pronese: „No, máte to dobrý… Nic tam nemáte.“ Úlevně jsem vydechl. „To jste rád že jo?“ ptá se doktor. Jsem tak rád, že se zmůžu pouze na přikývnutí. „Já taky alespoň nemusím vrtat, to je strašná otrava,“ odpoví.
Asi čtyři měsíce nato, jsem se vracel domů kolem hospody u Kašpárka a vidím doktora, jak si venku vychutnává doutník. Protože jsem stejně jako on neměl myšlení zrovna v kondici, zamával jsem na něj a řekl si, že pokud jsme přátelé, měl bych ho alespoň pozdravit. Přeběhl jsem ulici a bodře zvolám: „Nazdár Milane…“ Doktor na mě také zamával. A tak jsem rozehrál svou malou performance. Choval jsem se velmi přátelsky až přehnaně familiérně. Kecám s ním a vyptávám se ho na osobní věci. „Jak se vlastně jmenovala ta tvoje manželka? A vlastně Milane, ty máš jedno, nebo dvě děti? Cože, tří? Nooo tak to jsme se už fakt dlouho neviděli.“ Zapadli jsme dovnitř a pokračovali v pití i družném hovoru. Častokrát jsem se neudržel a pozoroval v jeho očích, jak usilovně přemýšlí a počítá, co jsem vlastně zač. Povědomý jsem mu byl, to je jasný, ale rozhodně mě dle mých otázek a dle mého chování za pacienta nepovažoval. Teda minimálně ne za toho svého. Vypili jsme spolu ještě asi pět dalších kousků, ale pak začaly servírky postupně měnit své úsměvy na škleb. To vždy značí, že se přiblížila zavírací hodina. Přišel tak čas pro můj majstrštych. „No a Milane, pyčo, co to… No dyť víš… tamto… Ten tvůj problém s tím… No… Dobrý? Jak to vlastně dopadlo?“ Doktor ztuhnul. Krve by se v něm nedořezal. Zašklebil se a s bolestivým výrazem přikývl. „No… Už jo…“ Outratu napůl, královské dýško servírce, no vždyť jsem se taky královsky bavil a hajdy do postele.
Skoro jsem na zážitek zapomněl. Teď ale dva měsíce po té hospodě kalendář zahlásil, že bych se měl k zubaři objednat. Objednal jsem se. Návštěvy jsem se ale bál víc než kdykoli jindy. Když nastal den zúčtování, stojím v ordinaci, koukám do země, špičkou boty rýju do lina a špitnu: „Dobrý den.“ Doktor se na mě podívá, usměje se a pronese: „Ty vole to seš ty? Ty seš ale dement. Já nespal tři noci a přemejšlel jsem, co jsi zač. A ty seš můj pacient. Ale, jak si věděl o tom průseru s tou komisí?“ Připomněl jsem mu story se skvrnou na zubu a naším přátelstvím. „O žádné komisi jsem nevěděl Milane. Tamto-to, je totiž univerzální název pro jakýkoli průser. Průser s komisí ti za to ‚To‘ dosadilo těch našich pět piv.“ Doktor v deseti vteřinách vystřídal všechny barvy, kterých je člověk schopen, ale pak se rozchechtal na celou ordinaci. Sice jsem posledním pacientem nebyl, ale doktora to pro dnešek opět přestalo bavit a nechal sestru odvolat zbývající pacienty. Šli jsme spolu opět na pivo a přátelé se z nás opravdu stali.
S přátelstvím se nežertuje. Jsme buďto přátelé, přátelé na Facebooku, nebo na sebe kašleme. Nic jiného. Já jsem zde fenoménu přátelství využil a spřátelil jsem se tak se zdrojem svého strachu. Pokud se vám to povede, nastane jedna ze dvou situací: Buďto strach přejde, anebo se začnete bát svých přátel. S Milanem jsme od té doby na pivu nebyli a je tak asi jasný, co se stalo nám. Vlastně tak zpětně chápu jeho hulvátské chování, osamění, absenci kamarádů a hořko-komickou větu: „No to byste musel být můj přítel.“