čte: autor |
Po rozvodu jsem si nemohl dovolit terapeuta. Tak jsem si stáhl hru a prodal jí svou duši. Byla zadarmo. Ta hra, stejně jako moje sebeúcta a nakrásně i ta duše.
Ve World od Warcraft jsem byl mág. Destruktivní, asexuální a naprosto přestřelenej. V reálu troska, co hledá zbytek klobásy, která mu včera, teda myslím, že to bylo včera, zapadla někam mezi polštáře na gauči.
Můj mág měl jméno OnanDřej69. To číslo jsem si nepřidával já – šedesátvosum předchozích verzí už bylo obsazených.
Každej den jsem se brodil mailama a každou noc jsem budoval sílu. Průser byl, že ne tu svoji. Mágovu. Vycraftil jsem si nový brnění z pláštěnky mrtvého nekromanta, obul boty s +10 na ztrátu střízlivosti a vylepšil hůlku, co vypadala jako vibrátor po šichtě. Nasadil jsem si přilbu se speciální schopností „ignoruj realitu“ a pomohlo to. Teda jen ve hře.
V tom reálným světě jsem si třetí den po sobě oblíkl stejný triko, který začínalo připomínat svýma flekama politickou mapu světa.
Zatímco OnanDřej69 vítězil nad temnotou v zapadlých jeskyních DeepMines, já prohrával se sklenicí vokurek.
V našem cechu Žalmágové jsem měl respekt. „OnanDřej69“ plenil kláštery, zachraňoval noobíky a udílel moudra. V reálu jsem měl jedno jediné: Po čtyřech pivech a půl flašce rumu už nehledáš lásku. Jen kapesníky a někoho, kdo se tě ve výtahu omylem dotkne.
Jednou jsem měl dokonce herní romanci.
Léčitelku, Night Elfku. Říkala si KamilaCZ. Psala mi jak má ráda přírodu, ticho a mazlení. Posílala mi smajlíky, sbírala byliny a já se do ní samozřejmě okamžitě zamiloval. Virtuálně. Vlastně, měl bych napsat spíš do něho. Z KamilyCZ se vyklubal tlusťoch z Ostravy, kterej hraje z máminýho sklepa. Jop, to jsme byli páreček. KamilaCZ ve sklepě a já na dně.
Vrchol přišel při invazi Temného pána. Největší event sezóny. Celou noc jsme mlátili někoho, kdo měl víc fází než moje manželství a ego větší než jeho ohnivý kladivo. OnanDřej69 stál
v zadní linii, pálil ledový střely a tvářil se, že to celý řídí.
V reálu jsem sotva držel myš, protože mě kurva bolelo zápěstí. Ne jen z klikání, ale hlavně z pornhubu. Seděl jsem mezi krabicema od pizzy, v tričku s nápisem „Respawnuju jen z lásky“, s kruhama pod očima a dechem, co by odlepil tapetu.
Nad ránem jsme domlátili posledního bosse. Obrazovka zářila. Fanfáry. Svět zachráněn. Mišn ekomplišt. Já jen seděl a čuměl. Bez spodků i bez pointy.
A najednou bylo ticho. Ne to obyčejný, jako když se tě holka zeptá, kdy budete mít dítě. Tohle bylo ticho, co uslyšíš ve chvíli, kdy víš, že tě asi tak za půl vteřiny sejme autobus na přechodu.
OnanDřej69 právě zachránil svět.
Zato Ondřej od rána nevynesl ani koš. Ani nevstal, ani nemluvil. Ani hovno. Ale pak… jsem se zasmál. Poprvé po dlouhý době.
Ne hlasitě. Spíš tak… škvírou mezi zuby. Nebylo to ironický, rezignovaný ani lítostivý. Přesně tak, jakobych si uvědomil, že nejsem jen zapomenutý NPCčko na sešně, kde už roky nikdo nehraje. Zasmál jsem se, jakobych ze sebe konečně stáhnul tu mentální šprcku, co mě roky držela mimo život a tvrdila, že „ještě nejsem ready“.
Vypnul jsem WOWko.
Vstal jsem.
Vodlepil se ze židle, oholil se a dal si sprchu.
Pak jsem se dobelhal ke dveřím a šel s igelitkou s odpadkama, co už pomalu začínala verbálně vyjadřovat své politické názory.
A někde hluboko ve mně se ozval hlas.
„Tak to už by stačilo ne?“
Něco se hnulo.
Cestou k popelnicím jsem se usmál na dívku z vedlejšího baráku.
Nevšimla si. Nevadí.
Příště si dám gel na vlasy.
A nainstaluju si místo WOWka Tinder.