čte: Honza |
Tinder je jako bonboniéra
Svět je, svět je jenom hodinový hotel a naše pokoje jsou studené a prázdné. Na štěstí je mezi námi spoustu těch, kteří to odmítají brát jako hotovou věc. Takoví lidé k sobě natahují další podobné existence, nalepují se na sebe jako kočičí chlupy na svetr a přitahují se zvláštní energií. Jejich svět je jiný. A když se dostanete blíž, zjistíte, že jste v něm vlastně vždycky byli. Někdy je to milé zjištění, někdy trochu strašidelné. Vrána k vráně sedá a magor magora si hledá.
Setkání první:
Renata pořádá kurzy a řečnický klub. Když jsem tam poprvé nakráčel, nečekala mě expozice intelektuálů v rolácích, ale skupina magorů, kteří mi sedli jak prdel na hrnec. Každoročně jezdí na víkend do kláštera v Mnichově Hradišti. Přirozeně jsem musel jet taky. A tak jsem potkal malířku Evu, která maluje na cokoli, na co dosáhne, ať už je to plátno nebo krabice od pizzy. Fotografku Romanu, co umí rozhýbat starou lokomotivu. DJ Mikuláše, kterej hraje experimentální techno na pohřbech. Nebo Silvia, co učí akrobatické létání na stíhačkách a žije v Itálii.
Ale hlavně na Mirka. Mirka jsem vyfasoval jako spolunocležníka. Někdy kolem třetí ráno jsme zjistili, že jsme chodili na stejnou základku. Pár měsíců nato v Praze u piva došlo na další flashback: Před lety jsme spolu leželi v nemocnici. Mirek je člověk, který mi několikrát vypadl z života a pak se do něj znovu několikrát vrátil. Dal si ale vždycky takovou pauzu, že se znovu setkali dva jiní lidé a začínali znovu.
Setkání druhé:
Z druhého konce kreativního spektra jsou lidi z oboru IT. A jedním z nich je Kilián. Kiliána jsem potkal jako manažera, který vedl IT oddělení nadnárodní korporace. Přeskakoval mezi pobočkami po celé tzv. východní Evropě a řešil požáry, než stačily pořádně vzplát. Byl to typ člověka, který když něco nevěděl, přes noc si o tom přečetl tři studie, prošel deset odborných fór a druhý den už o tom přednášel, jako by v daném oboru měl dvacetiletou praxi. Jak to ale tak v korporacích často bývá, Kiliána, který je napůl Maďar, jsem potkal v Čechách a za několik let se stěhoval do Polska. Protože jsme stále přátelé, tak vždy když přijel, byla společná hospoda. Jednou mi říká, jak ho ten korporát sere a že by potřeboval nějaký start-up. Další hospoda na sebe nenechala dlouho čekat, protože se za 3 měsíce loučil a odjížděl řídit fabriku na výrobu elektromobilů někam do Indie.
Kilián je skvělý chlap, ale jako manažer často selhával v tom smyslu, že své vize a přání pouze nastínil, nastavil, a tak nějak doufal, že ostatní budou sami s jeho vizemi pracovat jako s vlastními. Tak to ale v korporátu nechodí… Mnoho projektů nedotáhl. Prostě proto, že spoléhal na to, že to půjde tak nějak samo.
Projekt, který se mu ale vede, je vývoj jeho aplikace Challingo. Challingo má pracovat s výzvami, ty sdružovat a dávat tak lidem možnost zkoušet nové věci. Při jedné z jeho návštěv měla být opět hospoda, ale protože byl v Praze jen chvilku, velmi pracně jsme se koordinovali. Měli jsme se sejít v XLku, ale když jsem tam přišel, Kilián tam nebyl. Zavolal jsem mu a on mi řekl, že tam bude tak za hoďku a ať jen jdu dovnitř.
„Ondro, neboj se, jsou tam už lidi z Challinga a jsou moc fajn. Alespoň nám zvedneš věkovej průměr…“ Tak jsem si přisedl a řekl: „Ahoj, já jsem Ondra a poslední dobou se mi dějí zvláštní věci.“ Ba ne. Chtěl jsem říct, že jsem si s nimi okamžitě sedl a prožili jsme velmi příjemný večer. David, který tým vedl, měl globální hemzy a Challingo srovnával s Facebookem. Ve svém opilství jsem si představil Steva Jobse, nebo Billa Gatese, jak plánovali v garáži u piva a drog svá globální impéria. Říkal jsem si, že jsem možná právě teď svědkem historie. No a nebo jsem svědkem jen velkýho snu. Ale tak to v životě prostě bývá. Jak se asi cítil třeba Timothy Berners-Lee, když psal první web na světě. Jak se asi cítil Hašek, když psal svého Švejka, a všiml si vůbec toho, že spolu s ostatními bohémskými ožraly právě vstupuje do historie? A jaký je v okamžiku, kdy se taková věc děje rozdíl mezi ní a snem?
Setkání třetí:
Na Dnech architektury v Ďáblicích. Potkávám sochaře Šátečka. Vysoký chlap s prošedivělými vlasy a očima, které už viděly všechno. Bavíme se spolu a protože bylo před volbama, řeč padla na komouškou kandidátku Čuníkovou.
„Jooo, tu znám osobně, to je strašná nahulená baba.“ Řekl pan Šáteček
„Jo, já taky.“ Říkám.
„Dělal jsem na úřadě Prahy 10. Znám jí odtamtud.“ Vysvětluje sochař.
„Já taky.“ Podivuju se.
„Na územním rozvoji..“ Zkouší on.
„Já taky.“ Dodávám a už jen kroutím hlavou.
„Pod Kábišem. To byla hrozná kunda. Ten mě pak vyrazil.“
„Mě taky!“ Řvu smíchy.
Až příliš mnoho paralel. Náhoda? Osud? Nebo jen statistická anomálie?
Sedáme si na lavičku. Šáteček zapálí cigaretu, nabídne mi, ale odmítám. Povídáme si dál o starých časech, o lidech, kteří prošli našimi životy a zanechali jen prchavé stopy. Někteří byli inspirací, jiní jen kulisami. Každý si ale nesl svůj vlastní příběh, který se v našem zkřížil jen na krátkou chvíli.
„A co teď?“ ptám se ho. „Pořád dělám svoje věci,“ odpoví. „Ale už spíš pro radost než pro prachy. Víš, člověk po padesátce zjistí, že ty největší boje už vedl. A že soustu z nich bylo úplně zbytečných…“
Odcházím s pocitem, že jsem právě zahlédl svůj budoucí odraz.
Setkání čtvrté:
Já, Honza, moje žena a jeho Šárka s malým Toníčkem v šátku jsme byli na společným výletě. Najednou proti nám jdeme my. Jen tak o patnáct let starší. Jo… Stejné barvy oblečení, stejné batohy, stejná chůze. Čumíme na sebe ale nikdo nepromluví ani slovo. Honzova starší verze chybí.
Když jsme se minuli, Honza se nesměle zeptal: „A kde jsem já?“ Jeho Šárka se na něj koukla a tónem jakoby mluvila k Toníčkovi pronesla: „No… ty už s námi nejsi.“
Kdo to sakra byl? Byli jsme to my za patnáct let? Jeli jsme se na sebe podívat z budoucnosti? Nebo to byli ti lidé z jiného života, ke kterým se nikdy nedostaneme?
A ta nejdůležitější otázka: vypadal jsem šťastně? – Jo, vypadal. Takže pohoda.